Vysoké pokuty za porušení ochrany osobních údajů již dávnou nejsou výsadou cizích států. Jedna vysoká pokuta „padla“ nedávno i v České republice. Společnost, která dostala pokutu ve výši 6 milionů korun, zaslala obchodní sdělení na 459 779 emailových adres, přičemž pokuta se vztahovala pouze k 1% těchto adresátů! Jak z odůvodnění vyplývá, pokutě se tedy nemusí vyhnout ani ten, kdo si myslí, že má všechno správně. Některé závěry Úřadu pro ochranu osobních údajů nejsou jen zajímavé, nýbrž spíše překvapivé. 

Dle Úřadu pro ochranu osobních údajů (dále jen „Úřad“) společnost, zabývající se výkupem a prodejem aut, pochybila hned několikrát. Zejména neobhájila, že by adresáti dali k zasílání obchodního sdělení souhlas. Společnost doložila konkrétní postupy, nicméně nebyla schopna doložit souhlasy se všemi náležitostmi, které na ně zákon klade. Úřad náhodně vybral 1% adresátů těchto sdělení a na kontrolu jejich souhlasu se zaměřil. Nutno podotknout, že nikdo z tohoto zmíněného 1% nepodal stížnost, ani zaslání obchodního sdělení nijak nerozporoval.

Společnost tvrdila, že část souhlasů byla udělena prostřednictvím telefonních hovorů, kdy ale tyto nahrávky telefonátů nedoložila. Zaznamenání souhlasu do systému operátorkou bylo pochopitelně shledáno nedostatečným. Je však otázkou, jestli by nahrávání a uchovávání hovorů, nebylo v rozporu se zásadou minimalizace osobních údajů. V případě udělení souhlasu prostřednictvím webového formuláře Úřad vytkl, že nebyla použita forma tzv. double opt-in, tedy udělený souhlas nebyl ověřen prostřednictvím potvrzovacího emailu či telefonního čísla. Některá obchodní sdělení byla dále zasílána jiným subjektem, což je zcela nerozhodné, jelikož odpovědnost má i v tuto chvíli ten, kdo rozeslání obchodního sdělení iniciuje či z něj jinak profituje. Společnost rovněž chybně vykládala pojem „zákazník“, kdy za zákazníka považovala i potenciální zákazníky.

Úřad v rámci odůvodnění zmínil, že v případě marketingu je zapotřebí počítat s tím, že se v průběhu života lidí mění jejich preference. Tedy je zapotřebí přihlédnout k tomu, že pokud několik měsíců na zasílané nabídky nereagují, je zde předpoklad, že takový udělený souhlas ztrácí svou sílu a obchodní sdělení může být vnímáno jako obtěžující.

Úřad dále zmínil i oprávněné zájmy provozovatelů elektronických sítí, jelikož odesílatel přenáší rozhodující část marketingové kampaně na někoho jiného. Finanční a časové náklady na distribuci pak nesou především poskytovatelé internetových služeb a následně i jejich příjemci. Nadto může dojít k narušení řádného fungování interaktivních sítí a může dojít k zahlcení mail-serverů.

 Lze tedy doporučit každému, kdo tento způsob marketingu využívá, aby řádně prošetřil nejen používané postupy, v lepším případě je ještě posílil a ověřil si, zda by se náhodou nemohl ocitnout v důkazní nouzi při povinnosti tvrdit a prokazovat, jako právě tato společnost.

Výběr fyzických osob ucházejících se o zaměstnání z hlediska kvalifikace, nezbytných požadavků nebo zvláštních schopností je v působnosti zaměstnavatele. Zaměstnavatelé mají tedy možnost zvolit si pro výběr zaměstnanců různé postupy. Co se týče zaměstnávání manuálních pracovníků, pak lze označit za poměrně běžné, když zaměstnavatel ověří schopnosti uchazeče o zaměstnání zadáním pracovního úkolu tzv. „na zkoušku“. Osvědčí-li uchazeč o zaměstnání při plnění úkolu „na zkoušku“ své pracovní schopnosti, bude s ním následně založen pracovní poměr.

Úskalími práce „na zkoušku“ se zabýval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21.01.2020, sp.zn. 21 Cdo 2034/2019, přičemž v souvislosti s prací „na zkoušku“ dovodil asi pro většinu z nás pozoruhodné závěry ohledně vzniku pracovního poměru, a také o odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu či nemajetkovou újmu.

V daném případě zadal jednatel zaměstnavatele uchazeči o zaměstnání úkol „na zkoušku“, který spočíval ve svařování a užití brusky. Uchazeč o zaměstnání byl s tímto úkolem hotov před koncem pracovní doby. Jednatel zaměstnavatele mu tedy sdělil, aby „šel domů“ a přišel druhý den se domluvit na uzavření pracovní smlouvy. Uchazeč o zaměstnání však jednatele zaměstnance neuposlechl, a bez vědomí jakéhokoliv jiného pracovníka zapojil do sítě pilu, která byla navíc označena cedulí „mimo provoz“, a začal touto řezat prkna. Uchazeč o zaměstnání při výkonu této činnosti utrpěl úraz pravé ruky.

Uchazeč o zaměstnání následně coby žalobce uplatnil vůči „zaměstnavateli“ u soudu nároky na bolestné, náhradu za ztížení společenského uplatnění a náhradu za ztrátu na výdělku po dobu a i po skončení pracovní neschopnosti.

„Zaměstnavatel“ na straně žalované se žalobě bránil tím, že žalobce nebyl jeho zaměstnancem, ale pouze uchazečem o zaměstnání, jemuž byl za účelem ověření schopností a šikovnosti zadán úkol, a že mezi žalobcem a žalovaným nedošlo k uzavření pracovní smlouvy. Žalobce si zranění způsobil  při činnosti, kterou nebyl oprávněn vykonávat, a to navíc v době, kdy měl pracoviště žalovaného opustit.

Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku posoudil právní vztah mezi žalobcem a žalovaným k velkému překvapení většiny z nás jako základní pracovně právní vztah, přičemž ujednání o tom, že o uzavření pracovního poměru se bude mezi stranami jednat až den následující po vykonání práce „na zkoušku“, může mít podle názoru Nejvyššího soudu vliv pouze na délku pracovního poměru, nikoliv na jeho povahu. Vzniku pracovního poměru mezi stranami podle názoru Nejvyššího soudu nebrání ani absence písemné smlouvy, neboť žalobce již úkolem „na zkoušku“ započal s výkonem závislé činnosti pro žalovaného.

Nejvyšší soud sice uznal, že žalobce konal činnost, při které došlo k úrazu, z vlastní iniciativy, avšak poukázal, že žalobce k této činnosti nepotřeboval zvláštní oprávnění a ani tuto nevykonával proti výslovnému zákazu žalovaného ve smyslu ust. § 273 odst. 2 Zákoníku práce. Pokyn žalovaného, aby „šel žalobce domů“, ve spojení s označení pily nápisem „mimo provoz“, Nejvyšší soud nepovažuje za výslovný zákaz ve smyslu ust. § 273 odst. 2 Zákoníku práce. Uvedený pokyn žalovaného takový výslovný zákaz podle názoru Nejvyššího soudu neobsahuje a není z něj zřejmá žádná činnost, jejíž výkon z vlastní iniciativy se žalobci zakazuje.

Se závěry Nejvyššího soudu se nemůžeme ztotožnit. Jak již bylo uvedeno výše, výběr fyzických osob ucházejících se o zaměstnání je v působnosti zaměstnavatele. Ověřit si schopnosti uchazeče o zaměstnání zadáním úkolu „na zkoušku“ se nám jeví jako zcela opodstatněné, když podle výsledku zadaného úkolu má zaměstnavatel teprve možnost se rozhodnout, zda uchazeče o zaměstnání do pracovního poměru přijme, stejně tak uchazeč o zaměstnání se může rozhodnout, zda má o práci stále zájem. Práce „na zkoušku“ není podle našeho názoru ničím jiným než alternativou k pracovnímu pohovoru. V danou chvíli absentuje vůle stran pracovní poměr bez dalšího založit. Závěry Nejvyššího soudu se tak jeví minimálně jako kreativní, když dle něho pro vznik pracovního poměru není nutná nejen pracovní smlouva, ale ani vůle smluvních stran. O tom, že tento rozsudek jde zcela mimo obvyklou praxi při obsazování pracovních pozic netřeba ani mluvit. Zajímalo by nás, jakým způsobem potom vybírá nové pracovníky sám Nejvyšší soud…..

Ztotožnit se ostatně nelze ani s výkladem a aplikací ust. § 273 odst. 2 Zákoníku práce, který je v rozsudku uveden. Je sice pravdou, že žalovaný dal žalobci pouze pokyn, aby „šel domů“ a explicitní zákaz tedy vyřčen nebyl. Avšak na základě takového pokynu nelze v žádném případě důvodně očekávat, že uchazeč o zaměstnání setrvá na pracovišti zaměstnavatele a ještě navíc bude používat nástroje označené cedulí „mimo provoz“. Když už Nejvyšší soud dovodil, že pracovní poměr v danou chvíli vznikl, pak měl dle nás dojít k závěru, že žalobce neplnil své povinnosti tím, že neuposlechl pokyn zaměstnavatele.    

Dle našeho názoru jsou závěry Nejvyššího soudu zcela v rozporu s realitou. Prakticky by to totiž znamenalo, že zaměstnavatelé musí vybrat zaměstnance bez prověření jeho znalostí a schopností, neboť s každým uchazečem o zaměstnání, kterého pozvou k pohovoru a ověří jeho schopnosti, založí pracovní poměr a nesou za něj v intencích Zákoníku práce odpovědnost. Taková myšlenka je zcela absurdní.

Mgr. Kristýna Pavlovičová

Vážení klienti,

rádi bychom Vás touto cestou informovali o tom, že partner a advokát naší advokátní kanceláře, MUDr. Mgr. Ivan Langer, byl na základě opatření soudce Obvodního soudu pro Prahu 4 k datu 16.9.2020 určen jedním ze společných zmocněnců poškozených v trestní věci vedené ohledně údajně podvodné činnosti související se společností J.O. Investment s.r.o. a osob s touto společností spojených. V případě, že jste se i Vy stali jedním z poškozených, je naše advokátní kancelář plně připravena Vám poskytnout v této věci právní pomoc vedoucí k účelnému uplatnění Vašich práv a nároků souvisejících s takto způsobenou škodou.

 Advokátní kancelář Pečený, Fučík, Langer

Purkyňova 74/2, Praha 1 – Nové Město, 110 00

Mgr. Adam Silovský, advokát

Tel: +420 778 757 416

E-mail.: zmocnenec@akpeceny.cz

S ohledem na šíření nového typu koronaviru COVID-19 přistupuje mnoho obchodních společností (ať již v podobě s.r.o. či a.s.) k rozhodování svých nejvyšších orgánů (valných hromad) v podobě tzv. „per rollam.“ Jde o způsob rozhodování nejvyšších orgánů právnických osob, které neprobíhá jako obvykle na osobním shromáždění jeho členů, ale korespondenčně nebo prostřednictvím určitých technických prostředků.

S ohledem na sníženou možnost svolávání valných hromad se tento způsob rozhodování jeví jako nejoptimálnější, avšak v naší praxi jsme si všimli jistých nedostatků učiněných ze strany členů statutárních orgánů, které vedly až k neplatnosti takových rozhodnutí valné hromady.

Rozhodování per rollam je upraveno v § 175 ZOK, jenž mimo jiné předpokládá, „že návrh na rozhodnutí valné hromady v podobě per rollam musí obsahovat lhůtu pro doručení vyjádření společníka, určenou společenskou smlouvou jinak 15 dnů; kdy pro začátek jejího běhu je rozhodné doručení onoho návrhu společníkovi.“

Často se nyní stává, že návrh valné hromady v podobě rozhodnutí per rollam je doručen dalším společníkům/akcionářům, a aniž je vyčkáno na uplynutí zákonné lhůty 15-ti dnů, je společníkům/akcinářům doručeno oznámení o výsledku hlasování per rollam.“

Je nutno poukázat na to, že takové rozhodnutí valné hromady je neplatné, neboť nebyla dodržena shora zmiňovaná a nezbytná lhůta 15-ti dnů pro vyjádření společníka/akcionáře k předmětnému návrhu. Takový závěr zaujal např. Vrchní soudu v Praze ve svém usnesení ze dne 13.9.2019, pod sp.zn. 14 Cmo 217/2019, dle něhož „nelze připustit, aby se společník dostal v důsledku rozhodování per rollam do horšího postavení, než by tomu bylo v případě „klasického“ rozhodování valné hromady.“ Obdobný závěr pak uvádí i usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.8.2013, sp. zn. 29 Cdo 3844/2011, jenž uzavřel, že „je-li akcionáři znemožněna účast na valné hromadě, jde o podstatné porušení jeho práva“ a dále uvedl, že „tyto závěry se prosadí i v poměrech společnosti s ručením omezeným, a to i ve vztahu k rozhodování per rollam.“

Z výše uvedených důvodů tak můžeme závěrem konstatovat, že i v případě rozhodování valné hromady ve formě per rollam (tedy distančně) je potřeba dodržovat zákonná ustanovení o způsobu a formě rozhodování valné hromady, neboť v opačném případě se společnost vystavuje riziku neplatného přijetí rozhodnutí jejího nevyššího orgánu a riziku jeho nepromítnutí v příslušném obchodním rejstříku.                             

Mgr. Adam Silovský, advokát

Poslední dobou narůstají případy žalob na náhradu nemajetkové újmy, které podávají pacienti nespokojení s poskytnutou zdravotní službou.

Pacienti se obracejí na soud buď (v horším případě) zcela nevyzbrojeni jakýmkoli znaleckým posudkem, který by zhodnotil postup zdravotnického zařízení. Nebo pacienti k žalobě sice připojují jako důkaz již vypracovaný znalecký posudek se závěrem znalce o nesprávném (non lege artis) postupu zdravotnického zařízení, ale ten je velmi často zpracován znalcem, jež nemá potřebnou specializaci v odvětví, do něhož spadá odborné posouzení konkrétní skutečnosti. Oslovení nekompetentního znalce se bohužel stává častým nešvarem i orgánů činných v trestním řízení, když není výjimkou např. ustanovení znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, který má za úkol zhodnotit postup internisty.

Účinnou obhajobou v trestním řízení, stejně jako efektivní procesní obranou v občanskoprávním řízení, je pak proto námitka obviněného/žalovaného, že oslovený znalec není kompetentní posuzovat postup specialisty z jiného odvětví, než na které má znalec specializaci. Úspěšnou se tak stává např. i výhrada, že příčinu vzniku nitrolebního krvácení novorozence není oprávněn posuzovat neurochirurg, nýbrž neonatolog. Pokud pak znalec z daného oboru dojde k jinému závěru než jeho kolegové z jiných oborů, pak na první pohled jasně úspěšná žaloba může skončit prohrou v soudním řízení pro žalobce s povinností hradit žalované straně vysoké náklady soudního řízení a rovněž státu náklady znalečného s odůvodněním, že žalobce před podáním žaloby vůbec nenechal postup žalované odborně znalecky posoudit nebo tak sice učinil (viz druhý případ), ale obrátil se na nesprávného znalce, jehož závěry byly kompetentním znalcem vyvráceny.

Tento postup byl potvrzen rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.9.2018, sp. zn. 30 Cdo 3417/2016, podle kterého: „…soud musí dbát mimo jiné o to, aby znalcem byl ustanoven odborník z toho oboru, popřípadě z jeho odvětví, do něhož spadá odborné posouzení konkrétní skutečnosti; zadání musí formulovat tak, aby znalci nebylo ukládáno vyjadřovat se k otázkám, u nichž nejde o odborné posouzení konkrétní skutečnosti, nýbrž o právní posouzení určitého skutkového stavu nebo o výklad právního předpisu…. I odborná literatura uvádí, že při ustanovování znalce je nutno vzít v úvahu rovněž stupeň odbornosti, který je třeba k podání znaleckého posudku, jakož i k tomu, aby znalcem byl ustanoven odborník z oboru, respektive jeho odvětví, do něhož spadá odborné posouzení konkrétní skutečnosti. Ustanovení znalce, který by neměl potřebnou kvalifikaci, by mohlo vyvolat pochybnosti o správnosti znaleckého posudku.“

Volba správného znalce v civilním i trestním řízení tedy výrazně zkracuje jeho délku a současně snižuje náklady jeho účastníků.

Mgr. Lukášová Brynecká

Od 26. 6.  mohou zájemci podávat žádosti o příspěvek na nájemné prostřednictvím informačního systému zpřístupněného na webu www.mpo.cz. Speciální dotační program COVID – Nájemné je určen podnikatelům, kteří museli kvůli krizovým mimořádným opatřením dočasně uzavřít provozovny pro maloobchodní činnost a poskytování služeb zákazníkům v těchto provozovnách.  Podstatou programu COVID – Nájemné je participace, která v praxi znamená: pronajímatel sleví alespoň 30 % z nájemného, nájemce uhradí 20 % a stát mu přispěje 50 %.

Kdo může o podporu žádat?

• Oprávněným žadatelem je nájemce, který:
• je podnikatelem (fyzickou, nebo právnickou osobou) a vykonává podnikatelskou činnost na základě zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání nebo obdobným způsobem.
• užívá provozovnu, která není v jeho vlastnictví, na základě nájemní smlouvy uzavřené před 13. březnem 2020, k maloobchodnímu prodeji zboží nebo poskytování služeb zákazníkům.
• v důsledku přijatých krizových mimořádných opatření v souvislosti s pandemií COVID‑19 mu byl státními orgány zakázán maloobchodní prodej zboží nebo poskytování služeb zákazníkům v provozovnách alespoň v části období od 13. března do 30. června 2020.
• Není spřízněnou osobou s pronajímatelem prostor provozovny. Nájemce a pronajímatel nesmí být pro účely čerpání podpory dle tohoto programu:
• osobami blízkými dle ust. § 22 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník,
• ve vztahu osoby ovládající a ovládané dle ust. § 74 a násl. zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích,
• osobami jednajícími ve shodě dle ust. § 78 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích,
• ve vztahu, kdy jeden z nich vůči druhému uplatňuje podstatný vliv dle ust. § 22 odst. 5 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví,
• osobami, které jsou součástí jednoho konsolidačního celku dle ust. § 22 odst. 6 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví.

Jaké podmínky bude třeba splnit, aby byla podpora přiznána u provozovny v nestátním objektu?

• Poskytnutí slevy pronajímatelem alespoň ve výši 30 % rozhodného nájemného
• Uhrazení alespoň 50 % rozhodného nájemného žadatelem o podporu před podáním žádosti. Došlo-li k odložení plateb nájemného žadatelem o podporu na základě zák. č. 210/2020 Sb., nebo dohodou mezi žadatelem o podporu a pronajímatelem, považuje se podmínka za splněnou, dojde-li k uhrazení alespoň 50 % rozhodného nájemného žadatelem o podporu nejpozději den před podáním žádosti o poskytnutí podpory.
• Výše podpory činí 50 % rozhodného nájemného.

Jaké podmínky bude třeba splnit, aby byla podpora přiznána u provozovny ve státním objektu?

• Jedná se o nájem provozovny, jejíž pronajímatel a nemovitost, v níž je tato provozovna situována, podléhá zákonu č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (tzn. provozovna je situována v nemovitosti v majetku státu a nelze poskytnout slevu 30 % z nájemného).
• Uhrazení alespoň 80 % rozhodného nájemného žadatelem o podporu před podáním žádosti. Došlo-li k odložení plateb nájemného žadatelem o podporu na základě zák. č. 210/2020 Sb., nebo dohodou mezi žadatelem o podporu a pronajímatelem, považuje se podmínka za splněnou, dojde-li k uhrazení alespoň 80 % rozhodného nájemného žadatelem o podporu nejpozději den před podáním žádosti o poskytnutí podpory.
• Výše podpory činí 80 % rozhodného nájemného.

Co bude třeba doložit?

Všechny potřebné doklady a čestná prohlášení budou pro žadatele připraveny v informačním systému. Jsou jimi např.:

• Čestné prohlášení příjemce podpory o tom, že je oprávněným žadatelem a splňuje všechny podmínky Výzvy.
• Čestné prohlášení pronajímatele, že pronajímá provozovnu a poskytl žadateli potřebnou slevu. Ověřené čestné prohlášení pronajímatele do systému vloží žadatel – nájemce.
• Doklad potvrzující uhrazení nájemného za měsíce leden a únor 2020. V případě, že v den podání žádosti neuplynula dle nájemní smlouvy lhůta splatnosti nájmu za únor a leden 2020, lze také doložit doklad potvrzující uhrazení nájemného za období říjen, listopad, prosinec 2019. Pokud byla nájemní smlouva uzavřena po 31. lednu 2020, bude přílohou doklad o uhrazení poměrné části nájemného od uzavření nájemní smlouvy do 13. března 2020.
• Doklad potvrzující uhrazení části rozhodného nájemného na danou provozovnu alespoň ve výši požadované podpory.

Z výše uvedeného vyplývá, že pokud podnikáte ve vlastní nemovitosti, žádnou podporu nedostanete. Dle naše názoru jde o nepřípustné zvýhodnění jedné části podnikatelů na úkor těch podnikatelů, kteří se vzali hypoteční úvěry a nemovitost, ve které podnikají, si na koupili do svého vlastnictví. Na druhou stranu je otázkou, kolik podnikatelů skutečně tuto podporu využije, jelikož z našich dosavadních poznatků vyplývá velmi nízká ochota pronajímatelů vzdát se 30% nájemného.

Poslanecká sněmovna schválila novelu zákona o sociálním pojištění. Návrh rozšiřuje dosavadní program Antivirus o nový režim C, který spočívá v odpuštění plateb odvodů na sociální pojištění pro firmy do 50 zaměstnanců. Jde o další cílenou podporu MPSV pro zmírnění dopadů koronavirové krize za účelem zachování maximálního možného počtu pracovních míst. Návrh zákona o sociálním pojištění promíjí tu část pojistného na sociální zabezpečení, které platí zaměstnavatelé. Celkově jde o 24,8 % z úhrnu příjmů jejich zaměstnanců za měsíce červen, červenec a srpen. Proces bude administrativně velmi snadný. Zaměstnavatelé nebudou předkládat žádost, ale v měsíčním výkazu pouze oznámí OSSZ snížení vyměřovacího základu a zaplatí snížené pojistné. Nárok na prominutí pojistného mají zaměstnavatelé splňující dvě základní podmínky. První podmínkou je, že zaměstnávají nejvýše 50 zaměstnanců v pracovním poměru, kteří jsou účastni nemocenského pojištění. Druhou podmínkou je, že zaměstnavatel nepropustí více než 10 % zaměstnanců a zároveň udrží 90 % objemu mezd jako v březnu 2020. Podmínky na prominutí pojistného se budou posuzovat v každém měsíci zvlášť. V rámci návrhu zákona byl schválen pozměňovací návrh, který navrhuje zpětné navrácení dosavadní osmidenní lhůty pro zasílání oznámení o nástupu do zaměstnání a skončení zaměstnání příslušné OSSZ. Zaměstnavatel také musí pro získání nároku na prominutí pojistného zaplatit včas pojistné za zaměstnance a nemůže čerpat v příslušném kalendářním měsíci prostředky z programu Antivirus v režimu B, tedy překážek v práci na straně zaměstnavatele. Návrh zákona nyní projedná ve stavu legislativní nouze Senát a po podpisu prezidenta republiky bude zákon účinný dnem jeho vyhlášení.

Jak jsme již informovali v předešlém článku, byl schválen návrh ministerstva spravedlnosti, označovaný jako „Lex covid justice“ (zákon o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a exekučního řádu). Předchozí článek obsahoval především kritiku změn navrhovaných v oblasti insolvencí.

Navrhované změny v oblasti exekucí, na základě kterých by došlo k zastavování exekučních řízení, kde nebylo v posledních třech letech ničeho vymoženo, ani nebyl zjištěn či zajištěn postižitelný majetek, legislativním procesem naštěstí neprošly.

Určitých změn ale vykonávací a exekuční řízení dostálo. Do 30.6.2020 nebude možné provést soudní výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí, pokud s tím povinný sám nebude souhlasit. Zákaz tohoto výkonu rozhodnutí se dále neuplatní v případech, kdy bude vymáhána pohledávka výživného, z titulu náhrady újmy na zdraví nebo z titulu náhrady újmy způsobené trestným činem.

Do 30.6.2020 dále nebude možné provést výkon rozhodnutí prodejem nemovité věci, kde má povinný trvalé bydliště. Výjimky spočívající v souhlasu povinného a v titulu vymáhaných pohledávek se uplatní podobně jako ve výše uvedeném případě prodeje movitých věcí. Trvalou změnou v případě prodeje nemovitosti (kde má povinný trvalé bydliště) pak je nepřípustnost prodeje nemovitosti v případě, kdy jistina pohledávky nepřevyšuje 100 000,- Kč. Jedná se o dosti zásadní změnu oproti dosavadní úpravě, která nepřipouštěla prodej nemovitosti v případě, kdy jistina pohledávky nepřevyšovala 30 000,- Kč.  

Změny se týkají i příslušenství pohledávky. Do 30.6.2020 nebude možné po dlužníkovi požadovat sankce, které by převyšovaly úroky z prodlení v zákonné výši, prokáže-li dlužník, že jeho prodlení nastalo v důsledku mimořádných opatření proti epidemii (k prodlení tedy musí dojít po 12.3.2020). Věřitel a dlužník se od tohoto ustanovení nemohou odchýlit ani vzájemnou dohodou. Ustanovení se pak nepoužije na závazky ze smluv, které byly uzavřeny po datu účinnosti zákona, tj. po 24.4.2020.

Dvojnásobně byla zvýšena i nezabavitelná částka na bankovním účtu povinného. Při výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu bude nutné až do 31.12.2020 ponechat povinnému právo disponovat s částkou, která odpovídá čtyřnásobku životního minima dle zvláštního předpisu. Dosud byla nezabavitelná částka, která odpovídala dvojnásobku životního minima. Částka životního minima jednotlivce činí měsíčně 3 410 Kč. U nezaopatřených dětí se částka životního minima mění v závislosti na jejich věku.

Městský soud v Praze svým rozhodnutím ze dne 23.4.2020 zrušil s účinností ke dni 27.4.2020 mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví omezující volný pohyb osob a zakazující maloobchodní prodej zboží a služeb. V odůvodnění vyhlášeného rozhodnutí soud uvedl, že „za situace, kdy je vyhlášen nouzový stav, může v natolik masivní míře omezit základní práva a svobody pouze vláda, a to svým usnesením vydaným na základě krizového zákona“. Tento postup přitom předjímá jak ústavní zákon č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, tak i zákon č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (dále „Krizový zákon“). Soud přitom nehodnotil přiměřenost opatření ani omezení, ale řešil pouze otázku věcné působnosti Ministerstva zdravotnictví a jednoznačně uvedl, že Ministerstvo zdravotnictví v tomto případě svou působnost překročilo. Omezení základních práv a svobod náleží jen vládě jako celku, kdy soud uvádí, že "Zákon nepřipouští delegování této pravomoci na kohokoliv jiného, ani na členy vlády(…) Opačný výklad by bezdůvodně koncentroval moc do rukou jednoho správního orgánu, čímž by potencionálně mohl být narušen princip fungování právního a demokratického státu."

Soud rovněž zopakoval skutečnost, že vyhlášení nouzového stavu automaticky neznamená omezení základních práv a svobod a je nutné v každé situaci zachovávat v maximální možné míře právní stát.

Již před měsícem jsme v našem článku „Prodloužení krizových opatření aneb únik státu z odpovědnosti za škodu?“ upozorňovali, že Ministerstvo zdravotnictví překročilo své zákonné zmocnění, a že za situace, kdy je pro území České republiky vyhlášen nouzový stav, disponuje pravomocí vydávat opatření pouze vláda na základě krizového zákona a v souladu s ním.

Dobrou zprávou pro nás všechny je, že vládě byl tímto rozhodnutí dán jasný signál, že vedle parlamentní kontroly funguje i kontrola soudní a vláda a jednotlivý ministři si opravdu nemohou dělat v takto závažných situacích co chtějí.

Dobrou zprávou pro většinu z nás je otevření či posvěcení možnosti domáhat se náhrady škody dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Dle tohoto zákona stát totiž odpovídá za škodu způsobenou

1. a) nezákonným rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, nebo
2. b) nesprávným úředním postupem.

Soud jednoznačně řekl, že zákaz omezující volný pohyb osob a maloobchodní prodej zboží a služeb byl nezákonný. Pokud tedy vznikla škoda z důvodu tohoto zákazu /zde je skoro jisté, že škoda vznikla prakticky každému občanu ČR, ať už v menší či větší míře/, může se této škody úspěšně domáhat. Samozřejmě bude nutno prokázat příčinnou souvislost mezi vznikem škody a zákazem a výši této škody, což nebude vždy jednoduché.

Špatnou zprávu pro nás všechny je, že hrozí zahlcení soudní soustavy žalobami na náhradu škody a bankrot České republiky, protože pokud o náhradu škody požádá každý občan a firma v České republice, soudní soustava ani stát to nemůže přežít…

Z rozhodnutí soudu dále vyplývá, že pokud vláda bude chtít dále omezit základní práva a svobody, je nutné prodloužení nouzového stavu, jelikož jinak nebude mít vláda pravomoc takto výrazně základní práva a svobody omezovat formou opatření obecné povahy.

Je nutno dodat že byť je výše uvedené soudní rozhodnutí pravomocné, je možné proti němu podat kasační stížnost. Ministr zdravotnictví po jednání vlády dle 23.4.2020 již avizoval podání kasační stížnosti proti rozhodnutí, kdy tento krok odůvodnil neexistencí judikatury dopadající na stávající epidemiologickou situaci, ze které by soudy mohly vycházet a potřebou dalšího vyjasnění pravomocí Ministerstva zdravotnictví.

Vláda dne 1.4.2020 schválila návrh ministerstva spravedlnosti, který by dle odůvodnění tohoto návrhu měl zmírnit negativní dopady současných krizových opatření vlády a ministerstva zdravotnictví. Dle našeho názoru se však jedná o zcela chaotický a nedomyšlený návrh, který naopak postihuje ty, kteří jsou aktuální situací zasaženi nejvíce. Zjednodušeně řečeno, Lex covid-19 by měl osobám dotčeným koronavirovými opatřeními pomoci od exekucí a odvrátit případnou hrozbu insolvence. Návrh obsahuje i další benevolence /které považujeme za rozumné/, jako například prominutí zmeškání procesních lhůt, tomu se však v tomto článku věnovat nebudeme.

V rámci insolvencí se navrhuje odložení povinnosti dlužníka podat na sebe insolvenční návrh, a to na dobu 6 měsíců. V praxi by to znamenalo, že dlužník (až za standardních podmínek má povinnost podat insolvenční návrh ve chvíli, kdy se fakticky ocitne v úpadku) bude tuto povinnost mít až po uplynutí 6 měsíců od ukončení mimořádných opatření, nejpozději do 31.12.2020. Je mu tedy poskytnuta delší lhůta na to, aby se s nepříznivou ekonomickou situací vypořádal. V pochybnostech bude muset zřejmě dlužník prokázat, že úpadek nastal až po vyhlášení nouzového stavu, anebo že k úpadku došlo v souvislosti s pandemií. Totéž platí i pro věřitele, resp. k věřitelským návrhům, které budou podány do 31.8.2020, nebude přihlíženo.

Tento navrhovaný půlroční výpadek má hned několik negativ:

1. není ani zřejmé, zda se tato „ochranná lhůta“ bude vztahovat pouze na podnikatele (kteří byli nuceni uzavřít své provozovny, či jim bylo v důsledku mimořádných opatření znemožněno provozovat svou podnikatelskou činnost) nebo na každého, kdo byl mimořádnými opatřeními dotčen (například druhotně tak, že mu byl ukončen pracovní poměr). Návrh si v tomto směru zatím protiřečí.
2. dlužníkům budou dále běžet úroky a úroky z prodlení. Jednou z výhod povoleného oddlužení je, že se běh příslušenství (tedy úroků, poplatků a úroků z prodlení) staví.
3. obchodní partneři a věřitelé dlužníků se následujícího (minimálně) půl roku nebudou mít možnost dozvědět, že se jedná o osobu v úpadku, jelikož tato skutečnost nebude z insolvenčního či obchodního rejstříku známa. Obchodní partneři tedy budou poskytovat dále své služby či výrobky osobě, které skončí po období ochrany v úpadku. Budoucí věřitele tedy tato „ochranná lhůta“ jednoznačně poškodí.
4. úprava se týká i řízení, která byla zahájena před novelou insolvenčního zákona, tj. před 1.6.2019. I pro tato řízení by měla zpětně platit nová pravidla, dle kterých dlužník například nemusí uhradit minimálně 30% svých dluhů! I takový dlužník by měl být oddlužen, tedy zbaven povinnosti úhrady dluhů ve zbývající části (zřejmě tedy pouze za předpokladu, že prokáže souvislost s mimořádnými opatřeními).
5. po uvolnění tohoto moratoria nastane kolaps insolvenčních soudů, které budou neúměrně zatíženy množstvím podávaných návrhů, které lze očekávat po uplynutí této lhůty.

V rámci exekucí se pak navrhuje, aby byla zastavena ta exekuční řízení, kde za poslední tři roky nebylo ničeho vymoženo, ani nebyl zajištěn či zjištěn žádný postižitelný majetek. Tento bod návrhu již ani nepředvídá, že by dlužníkova neschopnost plnit měla být způsobena opatřeními souvisejícími s pandemií. Pokud jsou změny týkající se insolvence odůvodňovány tíživou situací podnikatelů (návrh skutečně v některých svých bodech hovoří pouze o podnikatelích, což zřejmě není zcela přesné) způsobenou opatřeními v souvislosti s koronavirem, návrh týkající se exekucí už dopadá plošně na všechny exekuce, které jsou vedeny déle než 3 roky. Jsme přesvědčeni, že tento bod návrhu tedy již nesouvisí se současnou mimořádnou situací a nouzovým stavem, ale zcela účelově směřuje k plošnému snížení exekučních řízení na úkor věřitelů. Domníváme se, že tři roky neúspěšně vedené exekuce nejsou žádným relevantním ukazatelem dobytnosti pohledávky. Je totiž zřejmé, že každý „rozjezd“ exekuce chvíli trvá, spoustu dlužníků nebydlí na udávaném bydlišti nebo majetek skrývá. V takových případech ve lhůtě tří let exekutor nevymůže nic. Není přitom vůbec jasné, jak ministerstvo spravedlnosti přišlo právě na dobu tří let, tedy na tuto extrémně krátkou lhůtu.

Je nepochybné, že vláda se pokouší svá mimořádná opatření (např. že znemožní podnikatelům provozovat jejich živnost) zhojit dalšími opatřeními. Je také nepochybné, že je třeba těmto podnikatelům pomoci, jinak se celá ekonomika zhroutí. Některá opatření nepochybně podnikatelům pomohou. Lex COVID – 19 jde však opačným směrem a nepříznivou ekonomickou situaci přesouvá z dlužníka na věřitele. Návrh by měl být schválen ve stavu legislativní nouze ve zkráceném jednání v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR. Je možné, že jednotlivé body budou v rámci legislativního procesu ještě upraveny, což by bylo minimálně žádoucí.

Usnesením vlády č. 194 ze dne 12. 3. 2020 vláda vyhlásila pro území České republiky z důvodu ohrožení zdraví koronavirem nouzový stav. Ve smyslu § 5 písm. a) až e) a § 6 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení (dále jen“ krizový zákon“) pak vláda rozhodla o přijetí celé řady krizových opatření. Mimo jiné vláda usnesením č. 82/2020 Sb. zakázala s účinností ode dne 14. března 2020 od 6:00 hod. do dne 24. března 2020 do 6:00 hod. maloobchodní prodej a prodej služeb v provozovnách.

Následně pak dne 23.3.2020 vláda vydala usnesení 127/2020 Sb., kde již formálně nerozhodla o přijetí krizového opatření, pouze vzala na vědomí mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 23. března 2020, č. j. MZDR 12746/2020-1, kterým byl prodloužen zákaz maloobchodního prodeje a prodeje služeb a některých dalších činností až na výjimky, a to na dobu do dne 1. dubna 2020 do 6:00 hod.

Mohlo by se zdát, že se vlastně nic nestalo, neboť stále platí zákaz maloobchodního prodeje a prodeje služeb v provozovnách, avšak došlo k jedné podstatné změně, a to ke změně zákona, na základě kterého bylo přijato opatření zakazujícího prodej zboží a služeb v provozovnách.

Původní krizové opatření vlády bylo vydáno na základě krizového zákona, kde, jak jsme Vás již informovali v předchozím článku, je v § 36 odst. 1 krizového zákona upraven institut odpovědnosti za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s krizovým opatřením, který „zakládá odpovědnost státu bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědnost). Tato speciální odpovědnost je založena na současném splnění předpokladů, jimiž je 1. provedení krizového opatření, 2. vznik škody a 3. příčinná souvislost mezi krizovým opatřením a vznikem škody.“[1]

Mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví, kterým byl prodloužen zákaz maloobchodního prodeje a prodeje služeb a některých dalších činností, bylo však vydáno s odkazem na § 80 odst. 1 písm. g) a § 69 odst. 1 písm. i) zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví.

Co to tedy znamená? Ode dne 14. března 2020 od 6:00 hod. do dne 24. března 2020 do 6:00 hod. lze žádat o náhradu za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s krizovým opatřením dle § 36 odst. 1 krizového zákona. V období následujícím je to však s odpovědností za škodu složitější, neboť zákon o ochraně veřejného zdraví neobsahuje speciální úpravu odpovědnosti za škodu. Dle § 97 odst. 1. zákona o ochraně veřejného zdraví dokonce nese náklady vzniklé plněním povinností v ochraně veřejného zdraví osoba, které je povinnost uložena, pokud tento zákon nebo zvláštní právní předpisy nestanoví jinak.

Nabízí se možnost opatření Ministerstva zdravotnictví označit za krizové opatření a uplatnit tak nárok na náhradu škody kontinuálně za celé období dle krizového zákona. Krizovým opatřením je přitom dle § 2 písm. c) krizového zákona organizační nebo technické opatření určené k řešení krizové situace a odstranění jejích následků, včetně opatření, jimiž se zasahuje do práv a povinností osob. Problémem je, že vláda svá opatření neodůvodňuje a ministerstvo zdravotnictví je odůvodňuje nedostatečně.

Další otázkou k posouzení je samotná pravomoc Ministerstva zdravotnictví v takovéto míře zasáhnout do základních práv a svobod. Přikláníme se k výkladu, že Ministerstvo zdravotnictví překročilo své zákonného zmocnění obsažené v § 69 odst. 1 písm. b) a i) zákona o ochraně zdraví, a to tím spíše za situace, kdy je pro území České republiky vyhlášen nouzový stav, během něhož disponuje takovou pravomocí vláda na základě krizového zákona a v souladu s ním. Domníváme se tedy, že tato změna právního základu je čistě účelová a vláda se tak snaží utéct z odpovědnosti dle krizového zákona. Ostatně některá vyjádření členů vlády to ani neskrývají.

Bude tedy pravděpodobně nutné aplikovat ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Dle tohoto zákona stát odpovídá za škodu způsobenou:

1. a) nezákonným rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, nebo
2. b) nesprávným úředním postupem.

Nárok na náhradu škody se v tomto případě uplatňuje u Ministerstva financí. Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona u Ministerstva financí je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

Situace je tedy značně složitá. Stát si evidentně pozdě uvědomil, že krizový zákon obsahuje institut odpovědnosti za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s krizovým opatřením a snažil se z této odpovědnosti vymanit. Dle našeho názoru ale Ministerstvo zdravotnictví svým opatřením překročilo své zákonné zmocnění a bude možno na něho aplikovat ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

[1] rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1649/2007, obdobě srov. Rozsudek Nejvyššího soudu 25 Cdo 700/2016, [NS 5416/2016]

V souvislosti s výskytem koronaviru jsme Vás již informovali o dopadech, který má pandemie, potažmo mimořádná opatření s ní související, na uzavřené pracovní smlouvy a právní vztahy z nich vyplývající.

Nyní přinášíme přehled jednotlivých dopadů na nájemní smlouvy, které potenciálně mohou v praxi vznikat.

Řada podnikatelů v současné době řeší potíže v důsledku svých uzavřených provozoven a nemožnosti vykonávat svou živnost. Ač negenerují žádný (nebo výrazně nižší) zisk, jejich náklady zůstávají stejné či téměř stejné. Jedním z hlavních nákladů je pak často nájemné. Níže uvádíme instituty, které by v současné situaci mohly na nájemní vztahy dopadat.

Právo na přiměřenou slevu

Právo na přiměřenou slevu z nájmu předvídá ustanovení § 2212 odst. 3 OZ, a to tehdy, bude-li nájemce rušen v užívání věci nebo jinak dotčen jednáním třetí osoby. Vyhlášení nouzového stavu a přijatá opatření v souvislosti s tím na tyto případy ale dopadat nebudou. Poskytnutí přiměřené slevy ze strany pronajímatele tedy může být obchodním rozhodnutím nebo vyjádřením dobré vůle v rámci zachování dobrých vztahů. Právní nárok ale nájemce na tuto výhodu nemá.

Podstatná změna okolností a následná nemožnost plnění

Uvažovat můžeme ale o podstatné změně okolností, která by zapříčinila zvlášť hrubý nepoměr mezi právy a povinnostmi jednotlivých stran. Nájemce by se v tomto případě mohl domáhat změny smlouvy (v krajním případě i zrušení smlouvy) a v případě, že mu pronajímatel nevyhoví, může požádat soud o nahrazení projevu vůle. Tento postup se neuplatní, pokud na sebe nájemce vzal v nájemní smlouvě nebezpečí změny okolností (ustanovení § 1765 OZ). Navrhovatel musí být obezřetný a návrh k soudu příliš neodkládat, jelikož mu zákon velí tento návrh podat v přiměřené lhůtě poté, co se o změně okolností dozvěděl. Má se za to, že tato lhůta činí dva měsíce. Nutno dodat, že tento institut dopadá spíše na dlouhodobé (trvalé) změny okolností. V případě pandemie je pak otázkou, zda se nejedná spíše o stav dočasný (doufejme)

V úvahu by za určitých okolností mohla připadat i následná objektivní nemožnost plnění. Pravděpodobně by toto bylo využitelné pouze v případě těch smluv, které mají skončit v dohledné době, jelikož pandemie je stav dočasný a lze předpokládat, že až pomine, bude plnění opět možné v rozsahu, který smlouva původně předvídala.

Zásah vyšší moci

V důsledku pandemie lze hovořit i zproštění se odpovědnosti za škodu. Jedná se o liberační důvodu na základě tzv. vis maior (vyšší moc). Tento pojem sice není v zákoně definován, nicméně jeho výklad je poměrně ustálený. Vyšší mocí je například živelná pohroma či jiná náhodná situace, která splňuje znaky mimořádnosti, nepředvídatelnosti, neodvratitelnosti ani s vynaložením veškerého možného úsilí a absencí zavinění. Zakotvením vyšší moci v právním řádu se nejvíce blíží ustanovení § 2913 odst. 2 OZ, podle kterého se ten, kdo poruší smluvní povinnosti (např. je v prodlení s úhradou nájemného), může zprostit povinnosti k náhradě škody (újmy) za toto porušení v případě, že prokáže, že mu ve splnění dané povinnosti bránila „mimořádná nepředvídatelná a nepřekonatelná překážka vzniklá nezávisle na jeho vůli.“ Generální ředitel Světové zdravotnické organizace vyhlásil dne 11. března 2020 onemocnění COVID-19 za globální pandemii, tedy s nejvyšší pravděpodobností lze koronavirus označit za vyšší moc. Domníváme se, že v případě podnikatelů, kteří byli v souvislosti s nařízením vlády nuceni uzavřít své provozovny (restaurace, obchody, posilovny, hotely, kulturní podniky, atd.), bez ohledu na to, zda se v jejich provozovně nákaza vyskytla či nikoliv, se jedná o zásah vyšší moci. Pokud uvažujete postupovat tímto směrem, je nutné provést analýzu smlouvy a zhodnotit, zda smlouva institut vyšší moci výslovně připouští, výslovně vylučuje anebo o něm mlčí. Většina lidí (včetně mnohých právníků) ustanovení o vyšší moci ve smlouvách ani nečte v domnění, že dané ustanovení stejně nebude nikdy využito, a tak často ani neví, co je ohledně vyšší moci ve smlouvě ujednáno. Pokud smlouva mlčí, není druhá strana své povinnosti plnit zbavena, nicméně není odpovědna za způsobenou škodu. To však neznamená, že by nemusela platit smluvní pokuty, poplatky a úroky z prodlení.

Doporučení k nově uzavíraným smlouvám

Považujeme za důležité upozornit na skutečnost, že při nově uzavíraných smlouvách (v době pandemie) nebude pravděpodobně možné aplikovat na překážky v důsledku koronaviru vyšší moc a další výše uvedené instituty, neboť nebude splněn požadavek nepředvídatelnosti, ani změny okolností či nemožnosti plnění. Doporučujeme smluvní vztahy tedy upravit s ohledem na současnou situaci a její (pravděpodobný) budoucí vývoj.

Nouzový stav aneb poučení z povodní

Asi málokdy z nás si uvědomuje, že nouzový stav byl v České republice v minulosti již několikrát vyhlášen. Při povodních v roce 2006, při orkánu v lednu 2007 nebo při povodních v roce 2013. Asi nejrozsáhlejší nouzový stav byl vyhlášen v roce 2002, kdy předseda vlády vyhlásil nouzový stav pro území Hlavního města Prahy, Středočeského, Jihočeského, Plzeňského a Karlovarského kraje. A právě z té doby máme i několik rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ohledně odpovědnosti státu za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními.

Institut odpovědnosti za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s krizovým opatřením je upraven v § 36 odst. 1 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen“ krizový zákon“), a jako takový dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1649/2007, je „speciální normou obsahující zvláštní skutkovou podstatu odpovědnosti státu za škodu, která se řídí právě tímto zákonem, nikoliv zákonem č. 82/1998 Sb. či obecným předpisem. Zakládá přitom odpovědnost státu bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědnost) a na rozdíl od uvedeného zákona nevyžaduje, aby škoda byla vyvolána nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem. Tato speciální odpovědnost je založena na současném splnění předpokladů, jimiž je 1. provedení krizového opatření, 2. vznik škody a 3. příčinná souvislost mezi krizovým opatřením a vznikem škody. Stát se může odpovědnosti zprostit, prokáže-li (důkazní břemeno leží na něm), že poškozený si způsobil škodu sám. Z dikce ustanoveni § 36 odst. 1 je nepochybné, že odpovědnou osobou je stát. (…) v řízení o nároku podle tohoto právního předpisu, je třeba jednat s Ministerstvem vnitra v souladu s § 12 odst. 1 písm. m) zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, podle nějž toto ministerstvo je ústředním orgánem státní správy pro vnitřní věci, zejména pro krizové řízení, civilní nouzové plánování, ochranu obyvatelstva a integrovaný záchranný systém.“[1]

Krizovým opatřením je přitom dle § 2 písm. c) krizového zákona organizační nebo technické opatření určené k řešení krizové situace a odstranění jejích následků, včetně opatření, jimiž se zasahuje do práv a povinností osob. Za krizové opatření tak lze považovat usnesení vlády č. 211 ze dne 14. 3. 2020 o zákazu maloobchodního prodeje a prodeje služeb v provozovnách stejně jako ostatní opatření přijatá za nynějšího nouzového stavu.

Dle § 36 odst. 5 krizového zákona nárok na náhradu škody lze uplatnit spolu s uvedením důvodů písemně u příslušného orgánu do 6 měsíců od doby, kdy se o škodě poškozený dozvěděl, nejdéle do 5 let od vzniku škody, jinak právo zaniká. Počátek běhu šestiměsíční prekluzivní doby k uplatnění nároku na náhradu škody se dle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3798/2007 „odvíjí od okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o tom, že mu vznikla majetková újma určitého druhu a rozsahu, kterou je možné objektivně vyjádřit v penězích a důvodně uplatnit u soudu. Na počátek běhu této doby nemá vliv průběh ani výsledek jednání či soudního sporu, který poškozený vede s pojišťovnou o výplatu pojistného plnění.“[2]

Z výše uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR by se mohlo zdát, že stát je odpovědný k náhradě škody i za nynějšího stavu, a to bezpodmínečně.  Rádi bychom upozornili, že Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2519/2011 ovšem v odůvodnění uvedl, že„se jeví jako těžko přijatelné, aby byl stát, potažmo ministerstvo vnitra, odpovědný v podstatě bezprostředně za to, že orgány krizového řízení fungovaly v době povodně v rámci zákona (podle podmínek zvenčí organizačně nastavených).“ V této věci byla žalobcem tvrzena nedostatečná preventivní opatření ze strany státu a nedostatečná informovanost směrem k veřejnosti. Náhrada škody zde přiznána nebyla, avšak důvodem bylo uplatnění nároku na náhradu škody u nepříslušného orgánu (u hlavního města Prahy přibližně dva roky po vzniku škody a nabytí subjektivní vědomosti o ní) a posuzování dle zákona č. 82/1998 Sb. Z tohoto rozsudku je patrná snaha Nejvyššího soudu ČR „zmírnit“ odpovědnost státu pouze na ty případy, kdy stát nějakým způsobem překročil či porušil své zákonné povinnost, na základě čehož vznikla škoda.

Dle našeho názoru však tyto úvahy Nejvyššího soudu ČR uvedené v rozsudku ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2519/2011, byly proti dosavadní ustálené judikatuře, která shodně stanoví, že „odpovědnost státu podle krizového zákona nevyžaduje na rozdíl od zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, aby škoda byla vyvolána nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem.“[3] Dle našeho názoru je zákonná úprava dostatečně srozumitelná a přesná a není zde nutnost jejího doplnění soudcovským dotvářením práva (dotváření práva se uplatní, neposkytuje-li právní předpis žádné záchytné body a přitom je zřejmé, že zákonodárce nemlčí úmyslně).[4]

Co lze tedy s jistotou v této chvíli uvést?

• Stát bude odpovědný za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s krizovým opatřením způsobenou aktivním zásahem, tj. v případě, že krizový orgán rozhodl o konkrétním majetku (např. zabavení věcí);
• Stát bude odpovědný za zjevné excesy orgánů státu (vymáhání krizových opatření dříve, než začala platit či vymáhání nepřiměřeným způsobem);
• Stát bude odpovědný za škodu na vstupech výroby, které za dobu trvání nouzového stavu došly zkáze (ledaže by stát prokázal, že hromadění vstupů bylo například nadbytečné), když toto bude posuzováno individuálně i např. s ohledem na způsob a dobu vyhlášení krizového opatření.
• Odpovědnost státu za ušlý zisk však není jednoznačná, neboť v této oblasti nebylo doposud soudy vyšších stupňů rozhodováno a v rozhodnutí soudů je patrná určitá nevůle přičítat státu odpovědnost za zásah vyšší moci v případě, že stát plnil své povinnosti dle zákona. Domníváme se ale, že zákon zde hovoří jednoznačně a stát by měl hradit i ušlý zisk

V tuto chvíli je tak těžké odhadnout, jak budou soudy postupovat v otázce náhrady škody vzniklé v příčinné souvislosti s krizovým opatřením, avšak vzhledem k prekluzi tohoto práva (tj. zániku tohoto práva po uplynutí šestiměsíční subjektivní lhůty) je nanejvýš vhodné zvážit uplatnění nároku v souladu s krizovým zákonem u Ministerstva vnitra.

 [1] rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1649/2007, obdobě srov. Rozsudek Nejvyššího soudu 25 Cdo 700/2016, [NS 5416/2016]

[2] rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3798/2007

[3] rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.3.2016, sp.zn. 30 Cdo 4320/2015, [NS 2905/2016]

[4] srov. BEZOUŠKA, Petr. Soudcovské dotváření práva vykračující z mezí zákona v návrhu českého občanského zákoníku. Právní rozhledy. 2011, č. 1, s. 18-22

Dne 12.3.2020 vláda rozhodla v souladu s čl. 5 a 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, o vyhlášení nouzového stavu na 30 dní z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu SARS CoV-2 (dále jen „koronavirus“). Od této doby pak přijala řadu opatření, které mnohdy zasahují do základních lidských práv a svobod. Vláda přijala některá omezující opatření, například omezila svobodu pohybu, přijala opatření v oblasti cest do a ze zahraničí, opatření o zákazu kulturních, sportovních a dalších akcí a o provozu maloobchodu, opatření v oblasti školní docházky a vzdělávacích akcí, opatření v dopravě, ve zdravotnictví a sociálních službách, v oblasti úřadů a v souvislosti s placením daní a podpory zaměstnavatelů. Koronavirus zařadila mezi nakažlivé nemoci a jeho šíření označila za trestný čin.

V tomto článku se podrobněji podíváme na to, jaké dopady mají jednotlivá opatření a omezení na pracovněprávní vztahy

Mnoho zaměstnavatelů se momentálně potýká s problémy, jak vyřešit otázku překážek v práci na straně zaměstnavatele, jelikož byli nuceni nařízením vlády své provozovny uzavřít (typicky půjde o hotely, obchody, restaurace, posilovny, solária, kadeřnictví, atd.), anebo nemá pro své zaměstnance dostatek práce z důvodu poklesu dodávek nebo naopak poklesu odbytu (tzv. prostoj). Zákoník práce o překážkách na straně zaměstnavatele z důvodu pandemie mlčí, tudíž je nutno postupovat analogicky. Není jednoznačné, kam momentální situaci zařadit, když překážky spočívají jak v epidemii samotné, tak na základě opatření vlády přijatých proti šíření této epidemie.

Zaměstnavatelé, kteří byli nuceni uzavřít své provozovny na základě nařízení vlády by měli svým zaměstnancům nahradit mzdu ve výši 100% průměrného výdělku. V reakci na usnesení vlády ze dne 12. března 2020 č. 199 o přijetí krizového opatření, kterým se mj. omezil provoz stravovacích zařízení a došlo k uzavření některých provozoven bez časového omezení (kdy jejich výčet byl následně rozšiřován), Ministerstvo práce a sociálních věcí vydalo stanovisko, na základě všechny dotčené subjekty vyzvalo, aby k nastalé situaci přistupovaly jako k překážce v práci na straně zaměstnavatele na základě ustanovení § 208 zákoníku práce, dle kterého zaměstnancům náleží náhrada mzdy ve výši 100% průměrného výdělku. Státní úřad inspekce práce pak výše uvedené stanovisko dne 18.3.2020 potvrdil. Jedná se však pouze o doporučení, která nemají sílu právního předpisu.

Dne 19.3.2020 se na webových stránkách ministerstva práce a sociálních věcí objevil program ochrany zaměstnanosti Antivirus, který má pomoci ochránit pracovní místa a který na návrh ministryně práce a sociálních věcí schválila vláda. Program má zmírnit nárůst nezaměstnanosti a negativní dopady na zaměstnavatele, kteří musí v současné chvíli hradit mzdy v plné výši, aniž by generovali zisk. Zaměstnavatelům, jejichž hospodářská činnost bude ohrožena v důsledku šíření nákazy, bude poskytován příspěvek na plnou či částečnou úhradu náhrad mezd, které budou zaměstnancům náležet z důvodu překážky na straně zaměstnance (nařízení karantény) nebo na straně zaměstnavatele (překážka –uzavření provozovny z důvodu nařízení vlády uzavřít provoz), bude-li prokázáno, že překážka v práci vznikla v důsledku nákazy koronaviru. V případě karantény nařízené zaměstnanci by měl zaměstnavatel zaměstnanci nahradit mzdu ve výši 60% jeho průměrného výdělku, tato náhrada bude kompenzována v plné výši. Pokud mají zaměstnavatelé povinnost hradit mzdu ve výši 100% průměrného výdělku, měl by příspěvek od státu pokrýt 80% těchto nákladů. Zaměstnavatel by měl o regres žádat po skončení účetního období. Za měsíc březen bude tedy zaměstnavatel podávat žádost u příslušného Úřadu práce začátkem dubna.

V souvislostí s pandemií také připadá v úvahu využít institutu prostoje, kdy zaměstnanci na určitou přechodnou dobu nemohou vykonávat práci pro omezení dodávek nebo z jiných příčin provozního charakteru. Zaměstnavatel má v takovém případě povinnost převést zaměstnance na jinou práci a v případě, že by mu za tuto práci náležela nižší mzda, je povinen mu ji dorovnat do výše průměrné mzdy. V případě, že zaměstnavatel zaměstnance nemůže převést na jinou práci, přísluší zaměstnanci náhrada mzdy ve výši 80% průměrného výdělku. V souvislosti s prostoji lze uvažovat nad tím, zda nelze pandemii označit za živelnou událost. V tomto případě by zaměstnancům náležela náhrada mzdy ve výši 60% průměrného výdělku. Živelnou událost zákoník práce, ani jiný právní předpis nedefinuje. Obecně je tento pojem chápán jako událost spočívající v působení přírodních živlů, tedy například by sem zcela jistě spadaly například povodně. V tuto chvíli neexistuje jednoznačný názor, zda pandemie je či není přírodním živlem. Ministerstvo práce a sociálních věcí na svých webových stránkách zveřejnilo přehlednou tabulku životních situací, které mohou v oblasti pracovního práva nastat v souvislosti s koronavirem (https://www.mpsv.cz/documents/20142/1443715/Desatero_tabulka.pdf/b415b933-f717-6936-df03-0fccd8ee6c16). Překážku v práci v důsledku živelné pohromy tato metodika vůbec neuvádí.

Usnesením vlády č. 194 ze dne 12. 3. 2020 vláda vyhlásila pro území České republiky z důvodu ohrožení zdraví koronavirem nouzový stav. Ve smyslu § 5 písm. a) až e) a § 6 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen“ krizový zákon“) pak vláda rozhodla o přijetí celé řady krizových opatření.

 K dnešnímu dni těchto krizových opatření je již celá řada a stále přibývají. Vedle zákazu konání veřejných i soukromých akcí, omezení pohybu osob ve formě karantény, jde i rozhodnutí o zákazu maloobchodního prodeje a prodeje služeb v provozovnách (mimo určených výjimek). Žádný podnikatel si nemůže být jist, zda výkon jeho podnikání nebude ze dne na den dále omezen či přímo zakázán.

 Co vláda ovšem při informování veřejnosti opomíjí, je povinnost státu dle § 36 odst. 1 krizového zákona nahradit škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními. Této odpovědnosti se může stát zprostit jen tehdy, pokud se prokáže, že poškozený si způsobil škodu sám.  

 Dále dle § 35 krizového zákona má každý nárok na náhradu za omezení vlastnického práva, poskytnutí věcných prostředků a vykonání pracovní povinnosti a pracovní výpomoci. Toto se uplatní například při stanovení pracovní povinnosti nebo pokud si některá složka státní moci vypůjčí prostředky pro svou činnost.

 Pozor ale, nárok na náhradu škody je nutno uplatnit spolu s uvedením důvodů písemně u příslušného orgánu do 6 měsíců od doby, kdy jste se o škodě dozvěděli, nejdéle do 5 let od vzniku škody, jinak právo zaniká. Jde tedy o velmi krátkou lhůtu, proto doporučujeme každému, kterému škoda v aktuální situací vzniká, od počátku shromažďovat podklady k uplatnění této škody a tuto škodu včas uplatnit.  

Při všem smutku v tomto případu alespoň dobrý pocit z dobrého konce a z dobré práce! :-)

Článek na serveru novinky.cz.

S ohledem na skutečnost, že tomu je více než rok, co vstoupilo v účinnost Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob a v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů… (dále jen také jako „ Nařízení GDPR“) považujeme za nutné stručně zhodnotit jeho dosavadní přínos a snahy zákonodárců o promítnutí problematiky GDPR do našeho vnitrostátního právního řádu.

Jednou z nejdiskutovanějších oblastí nové úpravy ochrany osobní údajů tak byla (stále je…) povinnost jmenování pověřence pro ochranu osobních údajů tzv. DPO („Data Protection Officer“). Jmenování resp. ustanovení této nové funkce povolané k výkonu správy ochrany osobních údajů tak postihuje de facto:

1. veškeré orgány veřejné moci, jakož i dle návrhu nového zákona o zpracování osobních údajů orgány zřízené zákonem, které plní zákonem stanovené úkoly;
2. správce či zpracovatele, jejichž hlavní činnosti spočívají v operacích zpracování, které kvůli své povaze, svému rozsahu/svým účelům vyžadují rozsáhlé pravidelné a systematické monitorování subjektů údajů (např. mobilní operátoři, poskytovatelé finančních služeb apod.),
3. hlavní činnosti správce či zpracovatele spočívají v rozsáhlém zpracování zvláštních kategorií osobních údajů (např. poskytovatelé zdravotních služeb).

V současné době však není žádnou výjimkou, že pozici DPO zřizují i jiné podnikatelské subjekty k podpoře vlastní tzv. Corporate Governance (či jako součást stávajícího Compliance programu), což odráží i stanovisko Úřadu pro ochranu osobních údajů, které do druhé poloviny roku 2018 obdrželo téměř 16 500 oznámení o jmenování DPO. Avšak i v těchto případech dochází ze strany správců/zpracovatelů k častým pochybením, kdy např. DPO oznamuje své jmenování úřadu sám, ačkoliv tuto oznamovací povinnost GDPR stanovuje přímo správci či zpracovateli, které v mnoha případech zastupují převážně jejich statutární zástupci (jednateli či členy představenstva). V mnoha případech pak také dochází k ustanovení DPO v podobě externě působících odborníků, kterými mohou být mimo jiné i advokáti, kteří se problematice ochrany osobních údajů ve své praxi věnují. Tato varianta pak pro správce a zpracovatele představuje nejen ušetření vlastních personálních nákladů, ale i záruku kvalitní služby a celkového ulehčení administrativy spojené s touto problematikou.

Dalším nepřesným pochopením problematiky GDPR v běžné obchodní praxi bývá i neustále se opakující vyžadování souhlasu se zpracováním osobních údajů v případech, kdy je pro zpracování osobních údajů dán jiný právní důvod (např. oprávněný zájem správce, plnění právní (smluvní) povinnosti či veřejný zájem), což ve svém důsledku může vést k porušení jedné ze základních zásad GDPR v podobě transparentnosti poskytovaných informací, jakožto jednoho z elementárních práv subjektů údajů. V každém sběru či samotném zpracování osobních údajů je tak potřeb pečlivě zvážit jaký právní titul (důvod) se k té dané operaci vztahuje a subjekty údajů řádně informovat a poučit o jejich právech. Porušení těchto zásad pak může vést k samotnému postihu správce/zpracovatele ze strany dozorujícího Úřadu pro ochranu osobních údajů.

V naší advokátní praxi jsme se pak rovněž velmi často setkávali i s problémy souvisejícími se zpracovatelskými smlouvami uzavíranými mezi správci a zpracovateli dle čl. 28 Nařízení GDPR, jejichž hlavním nedostatkem bylo nesprávné vymezení pozice správce a zpracovatele a z toho plynoucích práv a povinností zaměřených na náležité technicko-organizační opatření pro ochranu osobních údajů zpracováním dotčených subjektů údajů. Mnoho podnikatelských subjektů si i v tuto chvíli neuvědomuje, že v případě kdy pro ně jakožto správce zpracovává či jinak obstarává osobní údaje jiný subjekt, je potřeba mít s takovýmto zpracovatelem uzavřenou písemnou smlouvu o zpracování osobních údajů, která bude splňovat Nařízením stanovené náležitosti, což má ve své podstatě pro správce enormní význam i ve vztahu k případným regresním nárokům za pochybení způsobená samotného zpracovatele.

Dalšími „omyly“ o GDPR, jenž jsou zveřejněny i na webových stránkách samotného Úřadu pro ochranu osobních údajů je např. to, že nově hrozím správcům a zpracovatelům pokuty dle jejich obraty až co do výše 4 % z ročního obratu či do výše 20.000.000 EUR. Tyto sankce sice Nařízení GDPR  připouští, ale rovněž i dává členským státům možnost tyto správní pokuty (sankce) regulovat. V našem právním prostředí je tato problematika nově upravena zákonem č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů, který počítá s pokutami max. do výše 10.000.000,- Kč, když rekordní pokuta udělená Úřadem pro ochranu osobních údajů činila částku ve výši 4.250.000,- Kč, kterou byla postižena obchodní společnost X. Y. za šíření nevyžádaných obchodních sdělení. Tato skutečnost však nemění nic na tom, že ÚOOÚ praktikuje rozsáhlou kontrolní činnost zaměřenou na dodržování pravidel stanovených Nařízením GDPR a zákonem na ochranu osobních údajů, kdy nepříznivým výstupem této kontrolní činnosti může být nejen uložení správní sankce, ale riziko pro správce či zpracovatele v podobě narušení jejich dobré reputace, která je v současném konkurenčním obchodním prostředí velice ceněným atributem.

Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem je tak zcela zřejmé, že konsekvence a aplikace samotného Nařízení GDPR v kooperaci s novým zákonem č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů (který v mnoha případech kopíruje samotnou dikci Nařízení GDPR) činí mnoho správcům a zpracovatelům osobních údajů stále nemalé potíže, které ve svém důsledku mohou zapříčinit nejen jejich správněprávní postih, ale v nejkrajnějších případech i postih trestněprávní, neboť neoprávněné nakládání s osobními údaji může naplnit i skutkovou podstatu trestného činu dle ust. § 180 TZ – právě v podobě neoprávněného nakládání s osobními údaji. Pro mnoho moderně smýšlejících podnikatelských subjektů tak zůstává stále velkou výzvou propojení ochrany osobních údajů dle současného Nařízení GDPR a zákona o zpracování osobních údajů s ostatními prostředky tzv. Compliance programů za účelem jejich robustnosti proti neustále narůstajícímu administrativněprávnímu zatížení jejich podnikatelské činnosti, neboť jen tak bude možné dostát bezbřehým nástrahám pravidel ochrany osobních údajů a potencionální trestní odpovědnosti a to i dle dikce zákona č. 418/2012 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim.

Naše Advokátní kancelář Pečený, Fučík, Langer se tak dlouhodobě problematikou ochrany osobních údajů jakož i tvorbou proporcionálních Compliance programů zabývá a náš tým erudovaných odborníků je plně ochoten a připraven poskytnout Vám v těchto oblastech právní služby na co možná nejvyšší úrovni.

V Praze dne 9. září 2019                                      Advokátní kancelář Pečený, Fučík, Langer

                                                                                   Mgr. Adam Silovský, advokát

Velmi otevřený rozhovor s Ivanem Langerem, partnerem advokátní kanceláře Pečený, Fučík, Langer. O trestní odpovědnosti právnických osob a vzrůstající zvůli státu.

Rozhovor byl publikován v časopise Be the Best, který patří do portfolia vydavatelství COT media.

Že Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (dále také jen “GDPR”) vstoupilo v účinnost dne 25.5.2018, není již žádnou novinkou. Málokdo však ví, jaké změny po tomto datu v praxi skutečně nastaly, jakých prohřešků a nepřesností se správci osobních údajů dopouštěly a nadále někteří dopouští.