Pokud dochází ve škole k úbytku žáků a důsledkem toho je slučování tříd s nízkým počtem žáků, bude škola nejspíše chtít za účelem zvýšení efektivnosti práce dát některým učitelům výpověď, nejčastěji pro nadbytečnost (podle § 52 písm. c) zákoníku práce). Škola však musí být při výběru učitelů, kteří dostanou výpověď, opatrná. Výpověď by neměl dostat takový učitel, za kterého nemá škola adekvátní náhradu. V případě, kdy je učitel zároveň předsedou odborové organizace, musí škola vyžádat předchozí souhlas odborové organizace.
Pokud soud vyhoví žalobě na neplatnost výpovědi z pracovního poměru, má zaměstnanec nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku. Při výpočtu náhrady mzdy se vychází z průměrného hrubého výdělku zaměstnance. Z takto vypočtené náhrady je pak zaměstnavatel povinen uskutečnit tzv. „povinné odvody" (daň z příjmů fyzických osob, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na veřejné zdravotní pojištění). Zaměstnanci by pak měl zaměstnavatel vyplatit náhradu mzdy poníženou o tyto odvody.
Dosavadní právní úprava licencí byla rozdělena mezi autorský zákon a v případě licence k předmětům průmyslového vlastnictví obchodní zákoník. Nový občanský zákoník tuto dvojkolejnost právní úpravy licenčních smluv odstraňuje a zavádí jednotnou právní úpravu licenční smlouvy a licence, přičemž kromě obecných ustanovení dopadajících na všechny licence obsahuje i zvláštní ustanovení týkající se jen některých typů licenčních smluv.
Okruh osob legitimovaných k podání návrhu na přezkum platnosti usnesení valné hromady společnosti s ručením omezeným je taxativně vypočten ustanovením § 131 odst. 1 obch. zák. Mezi oprávněné osoby zákon zařazuje i jednatele. Možnost uplatnění práva na přezkum platnosti usnesení valné hromady zákon omezuje prekluzivními lhůtami, při jejichž konstrukci nijak nerozlišuje mezi legitimovanými osobami; ostatně, není pro to ani zjevný důvod. Právo každé jednotlivé legitimované osoby je tak časově omezeno zcela shodně a při posuzování, zda bylo uplatněno včas, musí soud vzít v úvahu všechny tři zákonné lhůty, resp. (podle konkrétních skutkových okolností) kteroukoli z nich.
Tak jako každý rok, i nyní se mění výše sazby za používání motorových vozidel a stravného pro účely poskytování cestovních náhrad. Na jednu stranu dochází k minimálnímu zvýšení základní náhrady za 1km jízdy u osobních automobilů ze současných 3,60 Kč na 3,70 Kč, na druhou stranu ale dochází ke snížení průměrné ceny pohonných hmot u naturalu 95 o 40 haléřů na 35,70 Kč (u naturalu 98 o 70 haléřů na 37,90 Kč) a u motorové nafty dokonce o 50 haléřů na rovných 36,- Kč. Stravné se zvyšuje o 1-3 Kč v závislosti na délce pracovní cesty.
Ministerstvo financí ČR vydalo vyhlášku, kterou stanoví základní sazby zahraničního stravného pro rok 2014. Zahraniční stravné přísluší zaměstnanci při zahraniční pracovní cestě a je jednou z cestovních náhrad, které je zaměstnavatel povinen zaměstnanci poskytnout (dalšími jsou např. jízdní výdaje nebo výdaje za ubytování). Stravné je stanoveno vždy v cizí měně v závislosti na zemi, kde je pracovní cesta vykonávána (převážně EUR nebo USD). Konkrétní sazby zahraničního stravného jsou uvedeny v příloze vyhlášky. Oproti loňské vyhlášce nedochází k zásadním změnám, např. všechny sousední státy mají základní sazbu stejnou jako v předešlé vyhlášce. Výše této sazby se pak nejčastěji pohybuje od 35-50 EUR a 40-65 USD.
Pokud členové statutárního orgánu jednají společně, nelze tuto povinnost obcházet tím, že statutární orgán pověří svého člena určitou činností, která je k samostatnému jednání opravňuje. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 21 CDo 2802/2012 ze dne 18.10.2013 řešil otázku zda-li statutární orgán právnické osoby může být současně jak zákonným zástupcem, tak i zástupcem na základě plné moci.
Nejvyšší soud opakovaně potvrdil dosavadní judikaturu, když výslovně uvedl, že náhradu nemajetkové újmy za omezení osobní svobody v důsledku nezákonné vazby a výkonu trestu odnětí svobody v souvislosti s trestním řízením, v němž byl žalobce zproštěn obžaloby, nelze posuzovat podle ustanovení občanského zákoníku jako nárok vyplývající z ochrany osobnosti. Tuto praxi potvrdila i některá rozhodnutí Ústavního soudu. Důvodem je existence zvláštního zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, přičemž tyto závěry by měly být aplikovatelné i od 1. 1. 2014 s příchodem nového občanského zákoníku.
K závěru, že místo konání rozhodčího řízení nelze ztotožňovat s místem konání ústního jednání v rámci arbitráže, dospěl Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí z konce září tohoto roku. Místo konání rozhodčího řízení je totiž zpravidla určeno dohodou stran, přičemž v posuzovaném případě se strany v souladu s principem autonomie vůle určily místo rozhodčího řízení ve Vídni. Na smluvené místo řízení nemá vliv skutečnost, že samotné ústní jednání se konalo v Praze.
Při přebírání doporučené pošty u právnických osob je nutné, aby na doručence byla správně označena obchodní firma, IČO a adresa sídla a dále uvedena osoba, která poštu převzala.
Zcela nový zákon o veřejných rejstřících zakotvuje pro všechny veřejné rejstříky princip materiální publicity, což jiným slovy lze vyjádřit „co je psáno, to je dáno". Je-li stav zapsaný ve veřejném rejstříku v rozporu se skutečným právním stavem, platí pro osobu jednající v dobré víře stav zapsaný. Nelze tedy, aby ten, kterého se zápis týká, tedy v tomto případě podnikatel, domáhal, že je tento údaj je nesprávný, neaktuální nebo že neodpovídá skutečnosti. Výše zmíněný princip má tak za úkol chránit důvěru v zapsané údaje. Je tedy nutné zajistit, aby zákonem vyžadované údaje byly včas zveřejňovány, k čemuž částečně dochází již dnes, a to pomocí internetové aplikace obchodního rejstříku, kterou nalezneme na www.justice.cz.
Podle zákona o evidenci obyvatel je evidence obyvatel vedena v informačním systému evidence obyvatel, jehož správcem je stát. Tento informační systém je agendovým informačním systémem veřejné správy. Ač je evidence obyvatel jednoznačně a nepochybně institutem veřejné správy, nelze pominout ani širší souvislosti a význam evidence trvalého bydliště pro fyzickou osobu, jíž se týká.
K prezidentovi putuje novela živnostenského zákona, která má zavést koncesi na prodej lihovin, a na kterou bude mít podnikatel automaticky nárok při splnění předem stanovených podmínek. Cílem zavedení koncesí pro prodej lihovin je snadnější kontrola prodeje nezdaněného a nekvalitního alkoholu, ale také ochrana konečného spotřebitele. Dle současné právní úpravy je prodej lihu a lihovin zařazen do živnosti volné, resp. řemeslné. Podnikatelé zařazení do příslušných kategorii tak mohou realizovat prodej lihovin bez dalšího, tedy od okamžiku ohlášení živnosti.
Nově bude moci podnikatel prodávat kvasné, konzumní lihy a lihoviny až po získání státního povolení, tj. koncese. Podnikatel bude mít povinnost o tuto koncesi požádat živnostenský úřad do 6 měsíců od účinnosti novely. V případě, že si podnikatel v této lhůtě o povolení nezažádá, jeho oprávnění prodávat lihoviny zanikne. Žádost o koncesi nebude podléhat správnímu poplatku.
V případě, že máte za to, že určitá osoba není členem družstva a jiný člen družstva si tuto skutečnost dostatečně neuvědomuje, můžete podat žalobu na určení. V tomto případě se takto může stát z důvodu, že členství v družstvu platně nevzniklo nebo naopak členství zaniklo.
Žaloba na určení může být podána pouze za podmínky, že členové družstva nemají k dispozici jiný právní prostředek. U této žaloby musí také navrhovatel vždy prokázat naléhavý právní zájem, který soud zkoumá v každém jednotlivém případě. Dostatečným naléhavým právním zájmem je už samotné nejisté postavení členů, neboť výkonem práv v družstvu je vždy ovlivňován chod družstva, a proto je nutné vyřešit nejen vztah mezi dosavadními a „novými" členy družstva, ale také vztah členů k samotnému družstvu. Rozhodnutí soudu je tak způsobilé odstranit právní nejistotu, která mezi členy družstva panuje. Při podání žaloby navrhovatel musí uhradit soudní poplatek ve výši 2 000 Kč a nemusí být právně zastoupen. Soud následně rozhodne, zda určitá osoba je či není členem, což je pro strany řízení závazné.
Jestliže zaměstnanec není schopen s ohledem na svůj zdravotní stav vykonávat práci, ke které se pracovní smlouvou zavázal, má zaměstnavatel možnost zaměstnanci dát výpověď. Zákoník práce ovšem rozlišuje, zda zaměstnanec a) vzhledem ke svému zdravotnímu stavu pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost (§ 52 písm. e), nebo b) nesmí dále vykonávat dosavadní práci pro pracovní úraz, onemocnění nemocí z povolání nebo ohrožení touto nemocí (§ 52 písm. d).
Výše uvedené rozdělení má pak zásadní vliv na odstupné pro zaměstnance. Pokud totiž zaměstnanec nemůže vykonávat práci pro pracovní úraz nebo nemoc z povolání, náleží mu odstupné ve výši nejméně 12násobku průměrného výdělku (neporušil-li zaměstnanec právní předpisy nebo BOZP, či si úraz nezpůsobil v důsledku opilosti). Jinak nárok na odstupné zaměstnanec nemá.
Podkladem pro výpověď však musí být lékařský posudek, který vydává poskytovatel pracovnělékařských služeb (dříve poskytovatel závodní preventivní péče). Z lékařského posudku pak musí být vždy jednoznačně patrno, zda zjištěná zdravotní nezpůsobilost zakládá důvod k výpovědi podle § 52 písm. d), nebo zda je výpovědním důvodem § 52 písm. e).
Od 1.1.2014 má být účinný nový občanský zákoník. Tento milník v oblasti soukromého práva si ale vyžaduje další navazující změny v českém právním řádu. Kromě změny občanského zákoníku je nutné upravit i další zákony, které na starý občanský zákoník (nebo jeho terminologii a instituty) odkazovaly. Občanský zákoník se navíc v pracovněprávních vztazích použije podpůrně (nemá-li zákoník práce vlastní úpravu a výslovně aplikaci občanského zákoníku nezakazuje). K převratným změnám v zákoníku práce ale nedochází. Největší změnou tak bude zřejmě možnost zákonného zástupce zaměstnance, který nedosáhl 16 let, okamžitě zrušit pracovní poměr (stejně jako podat výpověď u dohod konaných mimo pracovní poměr), ke kterému však bude potřebné přivolení soudu.
V případě neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby, např. při zásahu do občanské cti, je v takovém případě pro soudní praxi a samozřejmě i potencionální žalobce nutné se vypořádat s tím, co neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti představuje.
Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je jednání, které zasahuje do práv na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, jména a projevů osobní povahy a je v rozporu s právy a povinnostmi původce zásahu stanovenými právním řádem. Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je tedy jednání neoprávněně směřující proti osobní i mravní integritě fyzické osoby, které je objektivně způsobilé snížit její důstojnost, vážnost a čest a které ohrožuje její postavení, resp. uplatnění ve společnosti. Pro úspěšné uplatnění práva na ochranu osobnosti není vyžadováno vyvolání konkrétních následků zásahu proti tomuto chráněnému statku, ale postačí, že zásah byl objektivně způsobilý narušit nebo alespoň ohrozit práva výše zmiňovaná.
Osoby, které utrpěly škodu v důsledku toho, že rozhodnutí valné hromady bylo vydáno v rozporu s právními předpisy, společenskou smlouvou, zakladatelskou listinou nebo stanovami, mají vůči společnosti právo na její náhradu, dále právo na přiměřené zadostiučinění za porušení základních práv společníka, které může být poskytnuto i v penězích. Toto právo mají osoby uvedené v předchozí větě i v případě, že soud nevysloví neplatnost usnesení valné hromady z důvodů uvedených v odstavci 3. Právo na přiměřené zadostiučinění musí být uplatněno ve lhůtě stanovené pro podání návrhu na neplatnost usnesení valné hromady nebo ve lhůtě 3 měsíců ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí soudu podle odstavce 3, jinak zaniká.
Výkladem ustanovení § 131 odst. 4 obch. zák. se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 215/2011, v němž vysvětlil, že osobě, jež utrpí v obchodních vztazích nemajetkovou újmu v důsledku porušení jejího práva, nevzniká bez dalšího právo na přiměřené zadostiučinění. Toto právo vzniká (při absenci obecné právní úpravy nemajetkové újmy obdobné úpravě náhrady škody v § 420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku a v § 373 a § 757 obch. zák.) jen tehdy, je-li vlovně přiznáno v souvislosti s konkrétními formami protiprávního jednání (srov. např. § 12 odst. 1 nebo § 53 obch. zák.).
K problematice svobody projevu existuje bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva, v níž je vyzdvižen význam svobody projevu, jakož i určeny její meze, které jsou dány nutností respektovat jednak společností chráněné zájmy vymezené Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a jednak práva třetích osob. Evropský soud pro lidská práva zdůrazňuje roli svobody projevu jako jednoho ze základních kamenů demokratické společnosti; absence této svobody ji pojmově vylučuje. Svoboda projevu platí nejen pro "informace" nebo "myšlenky", přijímané příznivě či považované za neškodné či nedůležité, ale rovněž pro ty, které jsou nepříjemné, šokují či znepokojují: tak tomu chce pluralita, tolerance a duch otevřenosti, bez nichž není demokratické společnosti.
Nejvyšší soud v případě řízení o určení padělků dovodil, že osobami, jimž může být uložena na základě výsledku takového řízení ve věci povinnost nahradit náklady zničení zboží, o němž je v řízení rozhodováno, mohou být dovozce zboží, vývozce zboží nebo majitel práva. Soud současně dovodil, že výsledek řízení o určení padělku nemůže mít na dopravce zboží ani pozitivní ani negativní dopad. Výsledek řízení totiž dle soudu nezakládá dopravci zboží žádná práva ani povinnosti. Dopravce plní své povinnosti z přepravní smlouvy a ve vztahu ke zboží, které porušuje práva duševního vlastnictví, je osobou, která má povinnost takové zboží vydat celnímu úřadu. Celní úřad této osobě – dopravci – ovšem nemůže uložit zničení zboží ani hrazení nákladů na zničení. Rovněž platí, že bylo-li pravomocně soudem rozhodnuto, že předmětné zboží je zbožím, kterým jsou porušena práva k duševnímu vlastnictví, uhradí náklady spojené s udržováním zboží pod celním dohledem při dovozu dovozce, při vývozu nebo zpětném vývozu vývozce, v ostatních případech vlastník nebo držitel zboží, nikoliv dopravce.
