Hospodářská soutěž – zakázané vertikální a horizontální dohody

Hospodářská soutěž jako jedna z podstatných náležitostí tržního systému je zákonem chráněna před jejím narušením, omezením a vyloučením. Ochranu hospodářské soutěže na trhu výrobků a služeb upravuje zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o ochraně hospodářské soutěže“) a články 101 a 102 Smlouvy o fungování Evropské unie.

Jedním ze zakázaných omezení hospodářské soutěže jsou dohody mezi soutěžiteli, rozhodnutí jejich sdružení a jednání soutěžitelů ve vzájemné shodě, tj. zakázány jsou dohody jakéhokoli obsahu a formy, které mohou omezit hospodářskou soutěž. Výjimku z tohoto zákazu tvoří dohody, jejichž dopad na hospodářskou soutěž je zanedbatelný a dohody, které přispějí ke zlepšení výroby nebo distribuce zboží nebo k podpoře technického či hospodářského rozvoje a vyhrazují spotřebitelům přiměřený podíl na výhodách z toho plynoucích.

Zakázané dohody můžeme rozdělit na dva typy – na dohody horizontální a dohody vertikální. Horizontální dohody jsou dohody mezi soutěžiteli působícími na stejné úrovni trhu zboží. Vertikální dohody jsou pak dohody soutěžitelů, kteří působí na různých úrovních trhu zboží.

Je přitom potvrzeno ustálenou judikaturou komunitárních soudů, že v případě, že určitá dohoda má protisoutěžní účel, není nutno zkoumat její konkrétní protisoutěžní účinek na relevantní trh[1]. Tento účel však není vnímán v subjektivním smyslu (tedy v úmyslu smluvních stran dohody), ale ve smyslu objektivním (tedy zda dohoda je způsobilá hospodářskou soutěž narušit).

V judikatuře se v rámci rozlišování „účelu“ dohody ustálila určitá typická ustanovení, která jsou považována jako ustanovení mající protisoutěžní účel. U takových ustanovení není proto obecně třeba provádět složitou ekonomickou analýzu k prokázání jejich negativního dopadu na hospodářskou soutěž. Takovými ujednáními jsou v oblasti horizontálních dohod zejména následující typová ujednání: dohody o fixování cen, dohody o rozdělení trhu, dohody o omezování výroby či prodejů nebo kolektivní bojkot [srov. např. Whish, R. (2003), s. 114]. V případě vertikálních dohod, které jsou nyní všeobecně považovány za méně problematické ze soutěžního hlediska než dohody horizontální, je tento katalog poněkud užší. Jedná se o ujednání o přímém určení prodejních cen nebo minimálních prodejních cen a v kontextu unijního (tj. nikoliv českého) soutěžního práva pak i ujednání ukládající absolutní zákaz vývozu (zde však s určitými výjimkami), resp. přeprodeje[2]. Tento výčet však není uzavřený a může být dále rozvíjen.[3]

U všech ostatních dohod, tj. u kterých nelze dovodit jejich primární protisoutěžní účel, by měl být zkoumán jejich účinek na trh. Vždy je třeba s ohledem na znění, cíle, ekonomický a právní kontext dohody doložit, že předmětná dohoda vykazuje dostatečný stupeň škodlivosti (resp. újmy hospodářské soutěži), kdy narušení soutěže musí být větší než zanedbatelné, a že na ní nelze aplikovat některou z výjimek.

U dohod, jejichž dopad na hospodářskou soutěž je zanedbatelný, totiž výslovně zákon o ochraně hospodářské soutěže v § 3 odst. 1 in fine konstatuje, že se nepovažují za zakázané, kdy tímto ustanovením bylo do české právní úpravy zakotveno tzv. pravidlo de minimis uplatňované též v rámci evropského soutěžního práva, na které se váže bohatá ustálená evropská judikatura a množství sdělení a pokynů Komise, které toto pravidlo blíže rozvádějí (Úřad pro ochranu hospodářské soutěže vydal i stanovisko vlastní vycházející z pokynů Komise).

Prahové hodnoty pro aplikaci pravidla de minimis jsou stanoveny odlišně pro dohody horizontální a vertikální. Za bagatelní dohodu (včetně jednání ve vzájemné shodě či rozhodnutí sdružení soutěžitelů) nepodléhající zákazu dle § 3 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže se považuje horizontální dohoda, pokud společný podíl účastníků dohody na relevantním trhu nepřesahuje 10%. Za bagatelní se považují též vertikální dohody, pokud podíl žádného ze soutěžitelů, kteří jsou účastníky dohody, na kterémkoli dohodou dotčeném relevantním trhu nepřesahuje 15%. Vyšší hranice tržního podílu naznačuje, že přístup k vertikálním dohodám je ze soutěžního hlediska benevolentnější, kdy u blokových výjimek (např. v oblasti zemědělství) je hranice posunuta až na 30%.

Pro aplikaci výše uvedeného pravidla je nutné správně určit relevantní trh co do teritoriálního (zeměpisného) pojetí a co do konkrétního výčtu dotčeného zboží a jeho substitutů. Samotnou zákonnou definici relevantního trhu nalezneme v § 2 odst. 2 zákona o ochraně hospodářské soutěže, kde je stanoveno, že „relevantním trhem je trh zboží, které je z hlediska jeho charakteristiky, ceny a zamýšleného použití shodné, porovnatelné nebo vzájemně zastupitelné, a to na území, na němž jsou soutěžní podmínky dostatečně homogenní a zřetelně odlišitelné od sousedících území.“

Závěrem si dovolíme upozornit, že i z pravidla de minimis existují výjimky pro dohody, které byť spadají pod prahové hodnoty pravidla de minimis, tak jsou zakázané, a to z důvodu jejich výrazného vlivu na narušení hospodářské soutěže, kdy právo Evropské unie pracuje s tzv. tvrdými omezeními (hard core restrictions), a to zvlášť pro dohody horizontální (a dohody vertikální. Do těchto tvrdých omezení patří např. určení konkrétní ceny pro prodej třetím stranám (prezentované např. shodným skokovým zvýšením ceny másla všemi jeho prodejci, resp. distributory), omezení nebo kontrola výroby, odbytu, výzkumu a vývoje nebo investic či dohody o rozdělení trhu nebo nákupních zdrojů.

Kateřina Hamplová

[1] Viz např. rozhodnutí ESD ve spojených věcech č. 56 a 58/64, Consten and Grundig v. Commission, [1966] ECR 299, s. 339–343, nebo ve věci č. 45/85, Verband der Sachversicherer v. Commission, [1987] ECR 405, odst. 39. Z pozdější doby např. rozhodnutí ESD ze dne 20. 11. 2008 ve věci č. C-209/07, Competition Authority v. Beef Industry Development Society Ltd., Barry Brothers (Carrigmore) Meats Ltd., SbSD [2008] I-8637, odst. 16. Dále srov. také „novější“ judikaturu SDEU diskutovanou podrobněji např. v Kindl, J. (2014b), s. 138–140.

[2] Pozn.: Whish, R. (2003), s. 114–115. U ujednání ukládajících absolutní teritoriální omezení existují totiž judikáty, ve kterých byla daná ujednání shledána jako ze soutěžního hlediska v pořádku vzhledem k jejich ekonomickému kontextu (srov. např. rozhodnutí ESD v případu č. 27/87, Erauw-Jacquery Sprl v. La Hesbignonne Société Coopérative, [1988] ECR 1919). Za dohodu s účelem narušit soutěž pak nelze ani v unijním právu považovat dohody zakazující vývoz do členských států mimo EU.

[3] KINDL, Jiří, MUNKOVÁ, Jindřiška. § 3 [Zakázané dohody]. In: KINDL, Jiří, MUNKOVÁ, Jindřiška. Zákon o ochraně hospodářské soutěže. 3. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2016, s. 70