Běží prekluzivní doba k uplatnění práva na náhradu škody na pronajaté věci i tehdy, kdy ji pronajímatel odmítne převzít pro její poškození?

Žalovaná, která měla předmětné pozemky v pronájmu, si byla vědoma (mimo jiné), že bez souhlasu pronajímatele nebude nakládat s předmětem nájemních smluv a nebude na pozemcích budovat zařízení a provádět terénní úpravy. Smlouva o nájmu pozemků byla následně vypovězena, žalobci při předání pozemků odmítl tyto převzít, neboť při předání zjistil, že se na nich nachází „těleso" skládky s odpadovými materiály, žalobci tedy žalovanou vyzvali k odstranění skládek a rovněž náhradu za užívání pozemků v zaslaném dopise. Dle soudu prvního stupně pak mají žalobci právo na ochranu svého vlastnického práva, když do něj žalovaná neoprávněně zasahuje způsobem, kdy po skončení nájmu neuvedla pozemky do původního stavu. Okresní soud ale považoval žalobu za předčasnou, pokud jde o placení úhrady za používání pozemku, když dosud nebylo provedeno uvedení pozemku do původního stavu a nelze žalovat vydání bezdůvodného obohacení do budoucna, nevznikl-li žalované dosud majetkový prospěch.

Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek prvního stupně tak, že žalobu zamítl v části, v které bylo vyhověno, kdy soudu prvního stupně především vytkl, že nevzal v úvahu, že se žalovaná snažila splnit předání pozemku, avšak žalobce je odmítli převzít. Odvolací soud pak zdůraznil, že povinností žalobců je věc od nájemce převzít a v případě, že takto činit odmítne, nastávají pro něj důsledky prodlení věřitele. Pokud věc neodpovídá stavu, v jakém byla převzata, má žalobce právo domáhat se náhrady škody, a to v šesti měsíční prekluzivní lhůtě, která začíná běžet okamžikem vrácení věci. Soud druhého stupně pak konstatoval, že prekluzivní lhůta k uplatnění náhrady škody pak již i uplynula, právo žalobců na náhradu škody je tedy prekludováno.

Žalobci pak své dovolání odůvodnili tak, že se zcela neztotožňují s řešením otázky soudem druhého stupně, když mají za to, že „prekluzivní doba nezačala běžet po marném pokusu o předání, ale začne běžet až poté, co jim budou nemovitosti nabídnuty ke vrácení ve stavu, který odpovídá jejich žalobnímu požadavku".

Nejvyšší soud pak odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn.: 22 Cdo 735/2001 a rozhodnutí sp.zn.: 22 Cdo 3202/2008, kde Nejvyšší soud dospěl k závěru, že „vznikla-li v důsledku neoprávněného zásahu do vlastnického práva škoda, jejíž náhrady se lze domáhat podle ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody, nelze vlastnickou žalobou požadovat uvedení věci do předešlého stavu, popřípadě odstranění následků neoprávněného zásahu spočívající v uvedení do předešlého stavu".

Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou, která dosud nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena, tj. zda šestiměsíční prekluzivní doba k uplatnění práva na náhradu škody na pronajaté věci po skončení nájmu začne běžet i v situaci, kdy pronajímatelé odmítnou pronajatou věc po skončení nájmu od nájemce převzít pro její poškození, k němuž došlo v průběhu nájmu.

Nejvyšší soud pak konstatuje obecnou zásadu, dle které platí, že po skončení nájmu je nájemce povinen předat předmět užívání pronajímatel a ten je povinen jej převzít, přičemž je nutno přihlédnout ke skutečnosti, že předmět nájmu nemůže být vrácen v totožném stavu, v jakém byl při počátku nájemního vztahu předán pronajímatelem a vždy je nutné přihlédnout k obvyklému opotřebení věci, které je spojeno s řádným užíváním věci (ať už dohodnutým nebo obvyklým).

Nejvyšší soud dále zrekapituloval, že počátek lhůty pro uplatnění práva domáhat se náhrady škody počíná běžet až okamžikem, kdy je věc vrácena, tedy okamžikem, kdy je věc pronajímateli skutečně odevzdána a s odkazem na ustálenou soudní praxi a odbornou literaturu pak zopakoval, že v případě, kdy byl předmět nájmu předán v neodpovídajícím stavu, vzniká pronajímateli pouze právo domáhat se náhrady škody. Aby mohla začít běžet prekluzivní lhůta, musí být pronajímateli předmět nájmu nabídnut k převzetí. Nepřevezme-li jej s poukazem na jeho poškození, běží prekluzivní doba ode dne, kdy mu ji nájemce takto skutečně nabídl k převzetí. Za den vrácení pronajaté věci se považuje den, kterým nájemce umožní pronajímateli uchopit se její držby, tzn., nabídne-li ji k odevzdání do jeho dispozice, popř. ji zpřístupní tak, aby ji mohl ovládat (užívat) a disponovat s ní.
Nejvyšší soud s odkazem na výše uvedené pak dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné a dovolání zamítl.
Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn.: 33 Cdo 4321/2013, ze dne 30.7.2014

Mgr. Julie Poklopová, advokátní koncipientka