Nabytí vlastnického práva k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka a ochrana dobré víry nabyvatele

Podle názoru ústavního soudu musí tato dobrá víra nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí požívat stejné právní ochrany jako vlastnické právo původního vlastníka. Tímto však dochází ke kolizi dvou základních práv, a to práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a vlastnického práva původního vlastníka dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Do budoucna by pak měly obecné soudy řešit tuto kolizi v souladu s obecnou ideou spravedlnosti a zvažovat jak její obecné souvislosti, tak i individuální okolnosti konkrétního případu. V takových případech má tedy v řízení před soudem zásadní význam posuzování dobré víry nabyvatele, a pokud by k tomuto posuzování dobré víry nabyvatele obecné soudy vůbec nepřistoupily, dopustily by se porušení práva na spravedlivý proces potenciálně dobrověrného nabyvatele dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Vzhledem k tomu, že tato problematika je delší dobu předmětem sporu mezi Ústavním soudem a Nejvyšším soudem, zaujal Ústavní soud ve svém nálezu rovněž stanovisko, dle kterého obecné soudy již nebudou moci ve výjimečných odůvodněných případech odmítnout respektovat právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního, pokud Ústavní soud navrhovanou konkurující úvahu výslovně odmítl, jako se stalo právě v případě této problematiky. Tato skutečnost vyplývá především s čl. 89 odst. 2 Ústavy, v souladu s nímž jsou veškerá vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Tento princip závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu se tedy vztahuje i na Nejvyšší soud, který je tak dokonce povinen svou judikaturu změnit prostým převzetím názoru vyplývajícího z nálezu Ústavního soudu.

Mgr. Tereza Otavová, advokátní koncipientka