Sjednané místo konání rozhodčího řízení nemusí nutně být místem konání ústního jednání

Rozhodčí doložka byla v tomto případě součástí smlouvy o prodeji podniku uzavřené mezi dvěma českými obchodními společnostmi v roce 2000. Strany se v ní dohodly, řešení sporů Mezinárodním rozhodčím soudem při Mezinárodní obchodní komoře (ICC) a jako místo rozhodčího řízení Vídeň. V rámci rozhodčího řízení bylo nařízeno ústní jednání, které proběhlo na přání stran v Praze. Výsledkem řízení byl rozhodčí nález, který však byl jednou ze stran napaden návrhem na jeho zrušení.

Soudy podané žalobě odmítly vyhovět a svá rozhodnutí podložily skutečností, že možnost zrušit rozhodčí nález ve smyslu zákona o rozhodčím řízení se vztahuje jen na tuzemské rozhodčí nálezy, tedy na rozhodčí nálezy vydané na území České republiky. V daném případě bylo smluvními stranami smlouvy o prodeji podniku dohodnuto jako místo rozhodčího řízení Vídeň v Rakousku, přičemž toto místo je totožné s místem vydání rozhodčího nálezu.

Žalobkyně se tak obrátila na Nejvyšší soud a namítala, že místem rozhodčího řízení v právním slova smyslu je území České republiky, mj. také proto, že místem ústního jednání byla Praha, a strany sporu se tak prakticky dohodly na změně místa rozhodčího řízení. Žalobkyně z tohoto důvodu byla přesvědčena, že dotčený rozhodčí nález je nálezem tuzemským a je dána pravomoc českého soudu ke zrušení rozhodčího nálezu.

Nejvyšší soud k těmto námitkám uvedl, že termínem „místo konání" podle zákona o rozhodčím řízení nelze rozumět místo jednání či místo projednávání věci, tj. místo, kde rozhodčí řízení v jednotlivých svých fázích skutečně probíhá (např. místo ústního jednání, místo výslechu svědka, místo podpisu rozhodčího nálezu apod.). Místo konání rozhodčího řízení je určeno dohodou stran, kdy v posuzovaném případě se strany v souladu s principem autonomie vůle určily místo rozhodčího řízení ve Vídni v Rakousku. Na smluvené místo řízení nemůže mít vliv skutečnost, že se ústní jednání podle dohody stran konalo v Praze.

Zdroj: usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1034/2012, ze dne 30. 9. 2013

Mgr. Ivo Heger, advokátní koncipient