Nouzový stav aneb poučení z povodní

Asi málokdy z nás si uvědomuje, že nouzový stav byl v České republice v minulosti již několikrát vyhlášen. Při povodních v roce 2006, při orkánu v lednu 2007 nebo při povodních v roce 2013. Asi nejrozsáhlejší nouzový stav byl vyhlášen v roce 2002, kdy předseda vlády vyhlásil nouzový stav pro území Hlavního města Prahy, Středočeského, Jihočeského, Plzeňského a Karlovarského kraje. A právě z té doby máme i několik rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ohledně odpovědnosti státu za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními.

Institut odpovědnosti za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s krizovým opatřením je upraven v § 36 odst. 1 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen“ krizový zákon“), a jako takový dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1649/2007, je „speciální normou obsahující zvláštní skutkovou podstatu odpovědnosti státu za škodu, která se řídí právě tímto zákonem, nikoliv zákonem č. 82/1998 Sb. či obecným předpisem. Zakládá přitom odpovědnost státu bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědnost) a na rozdíl od uvedeného zákona nevyžaduje, aby škoda byla vyvolána nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem. Tato speciální odpovědnost je založena na současném splnění předpokladů, jimiž je 1. provedení krizového opatření, 2. vznik škody a 3. příčinná souvislost mezi krizovým opatřením a vznikem škody. Stát se může odpovědnosti zprostit, prokáže-li (důkazní břemeno leží na něm), že poškozený si způsobil škodu sám. Z dikce ustanoveni § 36 odst. 1 je nepochybné, že odpovědnou osobou je stát. (…) v řízení o nároku podle tohoto právního předpisu, je třeba jednat s Ministerstvem vnitra v souladu s § 12 odst. 1 písm. m) zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, podle nějž toto ministerstvo je ústředním orgánem státní správy pro vnitřní věci, zejména pro krizové řízení, civilní nouzové plánování, ochranu obyvatelstva a integrovaný záchranný systém.“[1]

Krizovým opatřením je přitom dle § 2 písm. c) krizového zákona organizační nebo technické opatření určené k řešení krizové situace a odstranění jejích následků, včetně opatření, jimiž se zasahuje do práv a povinností osob. Za krizové opatření tak lze považovat usnesení vlády č. 211 ze dne 14. 3. 2020 o zákazu maloobchodního prodeje a prodeje služeb v provozovnách stejně jako ostatní opatření přijatá za nynějšího nouzového stavu.

Dle § 36 odst. 5 krizového zákona nárok na náhradu škody lze uplatnit spolu s uvedením důvodů písemně u příslušného orgánu do 6 měsíců od doby, kdy se o škodě poškozený dozvěděl, nejdéle do 5 let od vzniku škody, jinak právo zaniká. Počátek běhu šestiměsíční prekluzivní doby k uplatnění nároku na náhradu škody se dle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3798/2007 „odvíjí od okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o tom, že mu vznikla majetková újma určitého druhu a rozsahu, kterou je možné objektivně vyjádřit v penězích a důvodně uplatnit u soudu. Na počátek běhu této doby nemá vliv průběh ani výsledek jednání či soudního sporu, který poškozený vede s pojišťovnou o výplatu pojistného plnění.“[2]

Z výše uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR by se mohlo zdát, že stát je odpovědný k náhradě škody i za nynějšího stavu, a to bezpodmínečně.  Rádi bychom upozornili, že Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2519/2011 ovšem v odůvodnění uvedl, že„se jeví jako těžko přijatelné, aby byl stát, potažmo ministerstvo vnitra, odpovědný v podstatě bezprostředně za to, že orgány krizového řízení fungovaly v době povodně v rámci zákona (podle podmínek zvenčí organizačně nastavených).“ V této věci byla žalobcem tvrzena nedostatečná preventivní opatření ze strany státu a nedostatečná informovanost směrem k veřejnosti. Náhrada škody zde přiznána nebyla, avšak důvodem bylo uplatnění nároku na náhradu škody u nepříslušného orgánu (u hlavního města Prahy přibližně dva roky po vzniku škody a nabytí subjektivní vědomosti o ní) a posuzování dle zákona č. 82/1998 Sb. Z tohoto rozsudku je patrná snaha Nejvyššího soudu ČR „zmírnit“ odpovědnost státu pouze na ty případy, kdy stát nějakým způsobem překročil či porušil své zákonné povinnost, na základě čehož vznikla škoda.

Dle našeho názoru však tyto úvahy Nejvyššího soudu ČR uvedené v rozsudku ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2519/2011, byly proti dosavadní ustálené judikatuře, která shodně stanoví, že „odpovědnost státu podle krizového zákona nevyžaduje na rozdíl od zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, aby škoda byla vyvolána nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem.“[3] Dle našeho názoru je zákonná úprava dostatečně srozumitelná a přesná a není zde nutnost jejího doplnění soudcovským dotvářením práva (dotváření práva se uplatní, neposkytuje-li právní předpis žádné záchytné body a přitom je zřejmé, že zákonodárce nemlčí úmyslně).[4]

Co lze tedy s jistotou v této chvíli uvést?

• Stát bude odpovědný za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s krizovým opatřením způsobenou aktivním zásahem, tj. v případě, že krizový orgán rozhodl o konkrétním majetku (např. zabavení věcí);
• Stát bude odpovědný za zjevné excesy orgánů státu (vymáhání krizových opatření dříve, než začala platit či vymáhání nepřiměřeným způsobem);
• Stát bude odpovědný za škodu na vstupech výroby, které za dobu trvání nouzového stavu došly zkáze (ledaže by stát prokázal, že hromadění vstupů bylo například nadbytečné), když toto bude posuzováno individuálně i např. s ohledem na způsob a dobu vyhlášení krizového opatření.
• Odpovědnost státu za ušlý zisk však není jednoznačná, neboť v této oblasti nebylo doposud soudy vyšších stupňů rozhodováno a v rozhodnutí soudů je patrná určitá nevůle přičítat státu odpovědnost za zásah vyšší moci v případě, že stát plnil své povinnosti dle zákona. Domníváme se ale, že zákon zde hovoří jednoznačně a stát by měl hradit i ušlý zisk

V tuto chvíli je tak těžké odhadnout, jak budou soudy postupovat v otázce náhrady škody vzniklé v příčinné souvislosti s krizovým opatřením, avšak vzhledem k prekluzi tohoto práva (tj. zániku tohoto práva po uplynutí šestiměsíční subjektivní lhůty) je nanejvýš vhodné zvážit uplatnění nároku v souladu s krizovým zákonem u Ministerstva vnitra.

 [1] rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1649/2007, obdobě srov. Rozsudek Nejvyššího soudu 25 Cdo 700/2016, [NS 5416/2016]

[2] rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3798/2007

[3] rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.3.2016, sp.zn. 30 Cdo 4320/2015, [NS 2905/2016]

[4] srov. BEZOUŠKA, Petr. Soudcovské dotváření práva vykračující z mezí zákona v návrhu českého občanského zákoníku. Právní rozhledy. 2011, č. 1, s. 18-22

Dne 12.3.2020 vláda rozhodla v souladu s čl. 5 a 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, o vyhlášení nouzového stavu na 30 dní z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu SARS CoV-2 (dále jen „koronavirus“). Od této doby pak přijala řadu opatření, které mnohdy zasahují do základních lidských práv a svobod. Vláda přijala některá omezující opatření, například omezila svobodu pohybu, přijala opatření v oblasti cest do a ze zahraničí, opatření o zákazu kulturních, sportovních a dalších akcí a o provozu maloobchodu, opatření v oblasti školní docházky a vzdělávacích akcí, opatření v dopravě, ve zdravotnictví a sociálních službách, v oblasti úřadů a v souvislosti s placením daní a podpory zaměstnavatelů. Koronavirus zařadila mezi nakažlivé nemoci a jeho šíření označila za trestný čin.

V tomto článku se podrobněji podíváme na to, jaké dopady mají jednotlivá opatření a omezení na pracovněprávní vztahy

Mnoho zaměstnavatelů se momentálně potýká s problémy, jak vyřešit otázku překážek v práci na straně zaměstnavatele, jelikož byli nuceni nařízením vlády své provozovny uzavřít (typicky půjde o hotely, obchody, restaurace, posilovny, solária, kadeřnictví, atd.), anebo nemá pro své zaměstnance dostatek práce z důvodu poklesu dodávek nebo naopak poklesu odbytu (tzv. prostoj). Zákoník práce o překážkách na straně zaměstnavatele z důvodu pandemie mlčí, tudíž je nutno postupovat analogicky. Není jednoznačné, kam momentální situaci zařadit, když překážky spočívají jak v epidemii samotné, tak na základě opatření vlády přijatých proti šíření této epidemie.

Zaměstnavatelé, kteří byli nuceni uzavřít své provozovny na základě nařízení vlády by měli svým zaměstnancům nahradit mzdu ve výši 100% průměrného výdělku. V reakci na usnesení vlády ze dne 12. března 2020 č. 199 o přijetí krizového opatření, kterým se mj. omezil provoz stravovacích zařízení a došlo k uzavření některých provozoven bez časového omezení (kdy jejich výčet byl následně rozšiřován), Ministerstvo práce a sociálních věcí vydalo stanovisko, na základě všechny dotčené subjekty vyzvalo, aby k nastalé situaci přistupovaly jako k překážce v práci na straně zaměstnavatele na základě ustanovení § 208 zákoníku práce, dle kterého zaměstnancům náleží náhrada mzdy ve výši 100% průměrného výdělku. Státní úřad inspekce práce pak výše uvedené stanovisko dne 18.3.2020 potvrdil. Jedná se však pouze o doporučení, která nemají sílu právního předpisu.

Dne 19.3.2020 se na webových stránkách ministerstva práce a sociálních věcí objevil program ochrany zaměstnanosti Antivirus, který má pomoci ochránit pracovní místa a který na návrh ministryně práce a sociálních věcí schválila vláda. Program má zmírnit nárůst nezaměstnanosti a negativní dopady na zaměstnavatele, kteří musí v současné chvíli hradit mzdy v plné výši, aniž by generovali zisk. Zaměstnavatelům, jejichž hospodářská činnost bude ohrožena v důsledku šíření nákazy, bude poskytován příspěvek na plnou či částečnou úhradu náhrad mezd, které budou zaměstnancům náležet z důvodu překážky na straně zaměstnance (nařízení karantény) nebo na straně zaměstnavatele (překážka –uzavření provozovny z důvodu nařízení vlády uzavřít provoz), bude-li prokázáno, že překážka v práci vznikla v důsledku nákazy koronaviru. V případě karantény nařízené zaměstnanci by měl zaměstnavatel zaměstnanci nahradit mzdu ve výši 60% jeho průměrného výdělku, tato náhrada bude kompenzována v plné výši. Pokud mají zaměstnavatelé povinnost hradit mzdu ve výši 100% průměrného výdělku, měl by příspěvek od státu pokrýt 80% těchto nákladů. Zaměstnavatel by měl o regres žádat po skončení účetního období. Za měsíc březen bude tedy zaměstnavatel podávat žádost u příslušného Úřadu práce začátkem dubna.

V souvislostí s pandemií také připadá v úvahu využít institutu prostoje, kdy zaměstnanci na určitou přechodnou dobu nemohou vykonávat práci pro omezení dodávek nebo z jiných příčin provozního charakteru. Zaměstnavatel má v takovém případě povinnost převést zaměstnance na jinou práci a v případě, že by mu za tuto práci náležela nižší mzda, je povinen mu ji dorovnat do výše průměrné mzdy. V případě, že zaměstnavatel zaměstnance nemůže převést na jinou práci, přísluší zaměstnanci náhrada mzdy ve výši 80% průměrného výdělku. V souvislosti s prostoji lze uvažovat nad tím, zda nelze pandemii označit za živelnou událost. V tomto případě by zaměstnancům náležela náhrada mzdy ve výši 60% průměrného výdělku. Živelnou událost zákoník práce, ani jiný právní předpis nedefinuje. Obecně je tento pojem chápán jako událost spočívající v působení přírodních živlů, tedy například by sem zcela jistě spadaly například povodně. V tuto chvíli neexistuje jednoznačný názor, zda pandemie je či není přírodním živlem. Ministerstvo práce a sociálních věcí na svých webových stránkách zveřejnilo přehlednou tabulku životních situací, které mohou v oblasti pracovního práva nastat v souvislosti s koronavirem (https://www.mpsv.cz/documents/20142/1443715/Desatero_tabulka.pdf/b415b933-f717-6936-df03-0fccd8ee6c16). Překážku v práci v důsledku živelné pohromy tato metodika vůbec neuvádí.

Usnesením vlády č. 194 ze dne 12. 3. 2020 vláda vyhlásila pro území České republiky z důvodu ohrožení zdraví koronavirem nouzový stav. Ve smyslu § 5 písm. a) až e) a § 6 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen“ krizový zákon“) pak vláda rozhodla o přijetí celé řady krizových opatření.

 K dnešnímu dni těchto krizových opatření je již celá řada a stále přibývají. Vedle zákazu konání veřejných i soukromých akcí, omezení pohybu osob ve formě karantény, jde i rozhodnutí o zákazu maloobchodního prodeje a prodeje služeb v provozovnách (mimo určených výjimek). Žádný podnikatel si nemůže být jist, zda výkon jeho podnikání nebude ze dne na den dále omezen či přímo zakázán.

 Co vláda ovšem při informování veřejnosti opomíjí, je povinnost státu dle § 36 odst. 1 krizového zákona nahradit škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními. Této odpovědnosti se může stát zprostit jen tehdy, pokud se prokáže, že poškozený si způsobil škodu sám.  

 Dále dle § 35 krizového zákona má každý nárok na náhradu za omezení vlastnického práva, poskytnutí věcných prostředků a vykonání pracovní povinnosti a pracovní výpomoci. Toto se uplatní například při stanovení pracovní povinnosti nebo pokud si některá složka státní moci vypůjčí prostředky pro svou činnost.

 Pozor ale, nárok na náhradu škody je nutno uplatnit spolu s uvedením důvodů písemně u příslušného orgánu do 6 měsíců od doby, kdy jste se o škodě dozvěděli, nejdéle do 5 let od vzniku škody, jinak právo zaniká. Jde tedy o velmi krátkou lhůtu, proto doporučujeme každému, kterému škoda v aktuální situací vzniká, od počátku shromažďovat podklady k uplatnění této škody a tuto škodu včas uplatnit.  

Při všem smutku v tomto případu alespoň dobrý pocit z dobrého konce a z dobré práce! :-)

Článek na serveru novinky.cz.

S ohledem na skutečnost, že tomu je více než rok, co vstoupilo v účinnost Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob a v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů… (dále jen také jako „ Nařízení GDPR“) považujeme za nutné stručně zhodnotit jeho dosavadní přínos a snahy zákonodárců o promítnutí problematiky GDPR do našeho vnitrostátního právního řádu.

Jednou z nejdiskutovanějších oblastí nové úpravy ochrany osobní údajů tak byla (stále je…) povinnost jmenování pověřence pro ochranu osobních údajů tzv. DPO („Data Protection Officer“). Jmenování resp. ustanovení této nové funkce povolané k výkonu správy ochrany osobních údajů tak postihuje de facto:

1. veškeré orgány veřejné moci, jakož i dle návrhu nového zákona o zpracování osobních údajů orgány zřízené zákonem, které plní zákonem stanovené úkoly;
2. správce či zpracovatele, jejichž hlavní činnosti spočívají v operacích zpracování, které kvůli své povaze, svému rozsahu/svým účelům vyžadují rozsáhlé pravidelné a systematické monitorování subjektů údajů (např. mobilní operátoři, poskytovatelé finančních služeb apod.),
3. hlavní činnosti správce či zpracovatele spočívají v rozsáhlém zpracování zvláštních kategorií osobních údajů (např. poskytovatelé zdravotních služeb).

V současné době však není žádnou výjimkou, že pozici DPO zřizují i jiné podnikatelské subjekty k podpoře vlastní tzv. Corporate Governance (či jako součást stávajícího Compliance programu), což odráží i stanovisko Úřadu pro ochranu osobních údajů, které do druhé poloviny roku 2018 obdrželo téměř 16 500 oznámení o jmenování DPO. Avšak i v těchto případech dochází ze strany správců/zpracovatelů k častým pochybením, kdy např. DPO oznamuje své jmenování úřadu sám, ačkoliv tuto oznamovací povinnost GDPR stanovuje přímo správci či zpracovateli, které v mnoha případech zastupují převážně jejich statutární zástupci (jednateli či členy představenstva). V mnoha případech pak také dochází k ustanovení DPO v podobě externě působících odborníků, kterými mohou být mimo jiné i advokáti, kteří se problematice ochrany osobních údajů ve své praxi věnují. Tato varianta pak pro správce a zpracovatele představuje nejen ušetření vlastních personálních nákladů, ale i záruku kvalitní služby a celkového ulehčení administrativy spojené s touto problematikou.

Dalším nepřesným pochopením problematiky GDPR v běžné obchodní praxi bývá i neustále se opakující vyžadování souhlasu se zpracováním osobních údajů v případech, kdy je pro zpracování osobních údajů dán jiný právní důvod (např. oprávněný zájem správce, plnění právní (smluvní) povinnosti či veřejný zájem), což ve svém důsledku může vést k porušení jedné ze základních zásad GDPR v podobě transparentnosti poskytovaných informací, jakožto jednoho z elementárních práv subjektů údajů. V každém sběru či samotném zpracování osobních údajů je tak potřeb pečlivě zvážit jaký právní titul (důvod) se k té dané operaci vztahuje a subjekty údajů řádně informovat a poučit o jejich právech. Porušení těchto zásad pak může vést k samotnému postihu správce/zpracovatele ze strany dozorujícího Úřadu pro ochranu osobních údajů.

V naší advokátní praxi jsme se pak rovněž velmi často setkávali i s problémy souvisejícími se zpracovatelskými smlouvami uzavíranými mezi správci a zpracovateli dle čl. 28 Nařízení GDPR, jejichž hlavním nedostatkem bylo nesprávné vymezení pozice správce a zpracovatele a z toho plynoucích práv a povinností zaměřených na náležité technicko-organizační opatření pro ochranu osobních údajů zpracováním dotčených subjektů údajů. Mnoho podnikatelských subjektů si i v tuto chvíli neuvědomuje, že v případě kdy pro ně jakožto správce zpracovává či jinak obstarává osobní údaje jiný subjekt, je potřeba mít s takovýmto zpracovatelem uzavřenou písemnou smlouvu o zpracování osobních údajů, která bude splňovat Nařízením stanovené náležitosti, což má ve své podstatě pro správce enormní význam i ve vztahu k případným regresním nárokům za pochybení způsobená samotného zpracovatele.

Dalšími „omyly“ o GDPR, jenž jsou zveřejněny i na webových stránkách samotného Úřadu pro ochranu osobních údajů je např. to, že nově hrozím správcům a zpracovatelům pokuty dle jejich obraty až co do výše 4 % z ročního obratu či do výše 20.000.000 EUR. Tyto sankce sice Nařízení GDPR  připouští, ale rovněž i dává členským státům možnost tyto správní pokuty (sankce) regulovat. V našem právním prostředí je tato problematika nově upravena zákonem č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů, který počítá s pokutami max. do výše 10.000.000,- Kč, když rekordní pokuta udělená Úřadem pro ochranu osobních údajů činila částku ve výši 4.250.000,- Kč, kterou byla postižena obchodní společnost X. Y. za šíření nevyžádaných obchodních sdělení. Tato skutečnost však nemění nic na tom, že ÚOOÚ praktikuje rozsáhlou kontrolní činnost zaměřenou na dodržování pravidel stanovených Nařízením GDPR a zákonem na ochranu osobních údajů, kdy nepříznivým výstupem této kontrolní činnosti může být nejen uložení správní sankce, ale riziko pro správce či zpracovatele v podobě narušení jejich dobré reputace, která je v současném konkurenčním obchodním prostředí velice ceněným atributem.

Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem je tak zcela zřejmé, že konsekvence a aplikace samotného Nařízení GDPR v kooperaci s novým zákonem č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů (který v mnoha případech kopíruje samotnou dikci Nařízení GDPR) činí mnoho správcům a zpracovatelům osobních údajů stále nemalé potíže, které ve svém důsledku mohou zapříčinit nejen jejich správněprávní postih, ale v nejkrajnějších případech i postih trestněprávní, neboť neoprávněné nakládání s osobními údaji může naplnit i skutkovou podstatu trestného činu dle ust. § 180 TZ – právě v podobě neoprávněného nakládání s osobními údaji. Pro mnoho moderně smýšlejících podnikatelských subjektů tak zůstává stále velkou výzvou propojení ochrany osobních údajů dle současného Nařízení GDPR a zákona o zpracování osobních údajů s ostatními prostředky tzv. Compliance programů za účelem jejich robustnosti proti neustále narůstajícímu administrativněprávnímu zatížení jejich podnikatelské činnosti, neboť jen tak bude možné dostát bezbřehým nástrahám pravidel ochrany osobních údajů a potencionální trestní odpovědnosti a to i dle dikce zákona č. 418/2012 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim.

Naše Advokátní kancelář Pečený, Fučík, Langer se tak dlouhodobě problematikou ochrany osobních údajů jakož i tvorbou proporcionálních Compliance programů zabývá a náš tým erudovaných odborníků je plně ochoten a připraven poskytnout Vám v těchto oblastech právní služby na co možná nejvyšší úrovni.

V Praze dne 9. září 2019                                      Advokátní kancelář Pečený, Fučík, Langer

                                                                                   Mgr. Adam Silovský, advokát

Velmi otevřený rozhovor s Ivanem Langerem, partnerem advokátní kanceláře Pečený, Fučík, Langer. O trestní odpovědnosti právnických osob a vzrůstající zvůli státu.

Rozhovor byl publikován v časopise Be the Best, který patří do portfolia vydavatelství COT media.

Že Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (dále také jen “GDPR”) vstoupilo v účinnost dne 25.5.2018, není již žádnou novinkou. Málokdo však ví, jaké změny po tomto datu v praxi skutečně nastaly, jakých prohřešků a nepřesností se správci osobních údajů dopouštěly a nadále někteří dopouští.

Dnes, 25. května 2018, se stává účinné toliko diskutované a mnohdy obávané Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016, o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů, dále také jen „nařízení“).

Již nějakou dobu se nacházíme v roce 2018, a je tak nejvyšší čas zrekapitulovat, jaký vliv a skutečný význam měla novela zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, provedená zákonem č. 183/2016. Jelikož účinnost této novely, jež podstatným způsobem rozšířila počet skutkových podstat trestných činů přičitatelných právnickým osobám, je datována ke konci roku 2016, tak právě rok 2017 nám mohl naznačit, zda tato změna vedla k opravdovému zvýšení rizika možného postihu právnických osob.

Aktuální článek na portálu www.epravo.cz, který se zabývá problematikou vyvinění právnické osoby a jeho dokazování v řízení o trestní odpovědnosti právnických osob.

Ministerstvo vnitra ČR v minulém měsíci vydalo Metodické doporučení k činnosti obcí k organizačně-technickému zabezpečení funkce pověřence pro ochranu osobních údajů podle obecného nařízení o ochraně osobních údajů v podmínkách obcí (podle právního stavu k 10. srpnu 2017). Vzhledem k aktuálnosti tohoto tématu a skutečnosti, že obce doposud nezačaly implementovat pravidla pro jmenování pověřence, zde shrneme základní praktické informace, které toto metodické doporučení obsahuje.

V současné době se v médiích stále častěji vyskytují případy související s problematikou trestného činu dotačního podvodu dle § 212 trestního zákoníku, který ve svém prvním odstavci říká: „Kdo v žádosti o poskytnutí dotace, subvence nebo návratné finanční výpomoci nebo příspěvku uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti.“

Advokátní kancelář Pečený, Fučík, Langer přijme advokátního koncipienta/advokátní koncipientku

Advokátní kancelář Pečený, Fučík, Langer příjme pro svou pobočku v Olomouci advokátního koncipienta/advokátní koncipientku.

Právě dnes (1.11.2016) nabývá účinnosti dlouho diskutovaný a několikrát odložený zákon č. 254/2016 Sb., který mění zákonné opatření Senátu č. 340/2013 Sb., o dani z nabytí nemovitých věcí. Změna se dotkne tedy každého, kdo uvažuje či již uzavírá kupní smlouvu na nemovitost. Změna se dokonce týká i toho, kdo již takovou smlouvu uzavřel, ale zatím nepodal návrh na vklad do katastru nemovitostí! Na některé změny upozorňuje článek níže.

Není žádnou novinkou, že orgány EU kladou čím dál větší důraz na transparentnost vlastnictví, což si žádá zavedení nových pravidel, zpřísnění již těch fungujících, přijetí nových zákonů, či novelizace těch stávajících. Pravidla proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu jsou jednou z oblastí, která své požadavky neustále zpřísňuje. Poslanecká sněmovna ČR schválila dne 7.9.2016 novelu, která implementuje do zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2015/849.

Každý z nás se s tím určitě setkal. Vlastníme doma věc, kterou již nepotřebujeme (i když si můžeme tisíckrát říkat, co kdybychom ji ještě někdy mohli využít...) nebo jsme si pořídili novou a ta původní je najednou nějak navíc. Můžeme to ale vzít i z druhé strany. Chceme si koupit nějakou věc, avšak s ohledem například na pořizovací náklady se rozmýšlíme, zda nám nebude stačit starší a již někým používaná.

V současné době lze i prostřednictvím internetové inzerce prodat nebo koupit snad úplně vše. Od elektroniky, oblečení, sportovní vybavení, nábytek až po automobily. Co když ale má koupená použitá věc vady. Jaké má pak kupující nároky?

Nejvyšší soud České republiky rozhodnutím sp.zn. 29 ICdo 19/2015, ze dne 2016, judikoval zásadní právní názor, že dle ustanovení § 403 odst. 1 obch.zák. promlčecí doba neběží bez ohledu na skutečnost, zda bylo rozhodčí řízení zahájeno na základě platné či neplatné rozhodčí doložky. Stejné stanovisko je pak zapotřebí zaujmout i v případě, že se jedná o právní případ posuzovaný dle nové právní úpravy (účinné od 1.1.2014) dle ustanovení § 648 a § 3017 občanského zákoníku.

Autorským dílem se v souladu s tzv. generální klauzulí dle autorského zákona rozumí dílo vědecké a dílo umělecké včetně jeho tvůrčího vyjádření, které je jedinečným výsledkem tvůrčí, resp. duševní činnosti autora (fyzické osoby) a je vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě. Za autorské dílo se považuje též počítačový program, je-li původní v tom smyslu, že je autorovým vlastním duševním výtvorem. Jednou ze složek autorských práv, jsou práva majetková, spočívají v tom, že autor má právo své dílo užít v původní nebo jiným zpracované či jinak změněné podobě a udělit jiné osobě smlouvou oprávnění k výkonu tohoto práva (tj. tzv. licenci). Jiná osoba může dílo užít bez udělení takového oprávnění pouze v taxativně uvedených případech stanovených autorským zákonem, což je například užití pro osobní potřebu fyzické osoby, jehož účelem není dosažení přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu. Autorský zákon ovšem v tomto případě stanovuje zásadní výjimku, když uvádí, že užitím dle autorského zákona je vždy užití počítačového programu či elektronické databáze i pro osobní potřebu fyzické osoby či vlastní vnitřní potřebu právnické osoby nebo podnikající fyzické osoby včetně zhotovení rozmnoženiny takových děl i pro takovou potřebu. Obdobným způsobem jsou samozřejmě chráněna i práva související s právem autorským, a to zejména právo výkonného umělce k jeho uměleckému výkonu, právo výrobce zvukového záznamu k jeho záznamu a právo výrobce zvukově obrazového záznamu k jeho záznamu.

Léto je v plném proudu a stejně tak realizované zájezdy zákazníků. Pokud pořadatel neplní své povinnosti ze smlouvy o zájezdu a plnění z této smlouvy má vady, zákazník by se měl snažit věc aktivně řešit a zajistit dostatek důkazních prostředků, aby pro případ neúspěšného mimosoudního řešení reklamace mohl úspěšně uplatnit své nároky u soudu.