Právo na eutanázii

Žalobce žalobou podanou v roce 2018 požadoval možnost dobrovolného ukončení života, přičemž odvozoval svůj nárok na dobrovolné ukončení života z Listiny základních práv a svobod s argumentací, že právo na zachování lidské důstojnosti zahrnuje i právo na důstojnou smrt. Domáhal se (na základě jeho výslovné a dobrovolné žádosti) podání smrtícího prostředku lékařem, jehož účelem bude ukončení jeho života. Muž uváděl, že dál nechce žít, a to mimo jiné kvůli svému zdravotnímu stavu, bolestem a nedobré prognóze. Nejvyšší soud nedávno zamítl dovolání tohoto muže se závěrem, že stát by měl chránit hodnotu života jednotlivce i proti vůli jeho samotného, když pouhým odkazem na Listinu základních práv a svobod není možné povolit eutanázii.

Předmětné rozhodnutí v plném rozsahu koresponduje s aktuální právní úpravou v České republice, která úmyslné usmrcení jiné osoby hodnotí jako trestněprávní jednání, ať už přísnější právní kvalifikací, tj. trestným činem vraždy s vyšší trestní sazbou, případně jako trestní čin zabití, u něhož je pachatel jednající v silném rozrušení (např. z jiného omluvitelného hnutí mysli) ohrožen mírnější trestní sazbou. V roce 2004 byl dokonce Poslaneckou sněmovnou přijat návrh novely trestního zákona č. 140/1961 Sb., zakotvující skutkovou podstatu nového trestného činu „usmrcení na žádost“ s mírnějším trestním postihem. V roce 2006 byl ovšem tento návrh zamítnut Senátem.

Právo na život představuje základní právo zakotvené v Listině základních práv a svobod (dále jen „LZPS“), a to konkrétně v čl. 6 LZPS. V čem lze do jisté míry pochopit shora popsanou argumentaci žalobce je právě čl. 6 odst. 4 LZPS, podle kterého porušením práv není, jestliže byl někdo zbaven života v souvislosti s jednáním, které podle zákona není trestné.

Listina základních práv a svobod do budoucna umožňuje přijetí zákona o eutanázii, resp. zákona o důstojné smrti, jak se o jeho prosazení zatím neúspěšně pokoušelo mnoho předkladatelů, nicméně aktuálně takovýto zákon v našem právním řádu absentuje, a ještě zřejmě dlouho absentovat bude.

Důvodů, proč k přijetí zákona o důstojné smrti dosud nedošlo, je celá řada. Od formulačních nepřesností a vůbec samotného vymezení okruhu osob, které by splňovaly zákonné podmínky pro tzv. aktivní eutanázii za součinnosti lékaře, přes vymezení odpovědnosti lékaře v případě překročení podmínek zákona až po samotnou fázi přezkumu zamýšleného postupu případnou komisí zřízenou ministerstvem.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu plně koresponduje i s rozhodovací praxí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“).

Zmínit lze např. poměrně známé rozhodnutí Pretty vs. Spojené království (ze dne 29.4.2002):

Paní Diane Pretty ve 43 letech onemocněla progresivním neurodegenerativním onemocněním motorických buněk v CNS spojeným s postupným ochabováním svalů nejen končetin. Žádná léčba není schopna rozvoji onemocnění zabránit, když ke smrti dochází v důsledku slabosti dýchacích svalů, svalů kontrolujících mluvení a polykání a pneumonii. V době rozhodování ESLP byla stěžovatelka ochrnuta od krku dolů, vyživována hadičkou, bez schopnosti srozumitelně mluvit, ale intelekt a schopnost rozhodování zůstaly nedotčeny. Pomalé umírání je spojené se ztrátou důstojnosti, proto se obrátila na soud se žádostí, aby jí bylo umožněno kontrolovat, jak a kdy zemře.

Ve Spojeném království je sebevražda legální, ale bez pomoci druhé osoby (manžela pacientky), který by byl trestně odpovědný za pomoc k sebevraždě, by ji pacientka nemohla vykonat. Advokát pacientky proto požádal prokuraturu o záruku, že manžel pacientky nebude stíhán, pokud jí bude nápomocen. Prokuratura a soudy všech stupňů toto odmítly.

Stěžovatelka se proto obrátila na ESLP a tvrdila, že byla diskriminována v užívání práv tím, že vnitrostátní právo dovoluje tělesně nepostiženým osobám, aby spáchaly sebevraždu, avšak tělesně neschopné osobě brání, aby při spáchání sebevraždy přijala pomoc.

Podle Čl. 2 Úmluvy: Právo každého na život je chráněno zákonem. Nelze jej ovšem podle závěru ESLP vykládat jako právo zemřít, tj. právo zvolit si smrt spíše než život. Tento článek Úmluvy tedy podle ESLP porušen nebyl.

Podle Čl. 14 Úmluvy: Užívání práv a svobod musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa…. Ani porušení tohoto článku Úmluvy dle ESLP shledáno nebylo. Zakotvení výjimky pro osoby nezpůsobilé samy spáchat sebevraždu by závažně podkopalo ochranu života a zvýšilo riziko zneužití.

V rozhodnutí Lambert vs. Francie (ze dne 5.6.2015) pak ale ESLP došel k závěru, že účelem ukončení umělé výživy není usmrtit pacienta, nýbrž pouze ponechání volného prostoru samotné nemoci, která bude příčinou smrti. Ukončení vyživování proto nelze považovat za ,,úmyslné zbavení života“ ve smyslu čl. 2 Úmluvy.  V oblasti procesu rozhodování o ukončení umělé výživy dle ESLP tak státy mají prostor pro uvážení a je tedy na vnitrostátní legislativě, zda problematiku upraví či nikoli, popř. jakým způsobem.

Etický kodex ČLK a Doporučení představenstva ČLK č. 1/2010 týkající se péče o pacienty v terminálním stádiu nemoci, stanovují, že eutanázie a asistovaná sebevražda jsou nepřípustné a trestné, ve shodě s citovanými závěry obou rozhodnutí ESLP.

Dle § 2 odst. 7 Etického kodexu ale platí, že lékař u nevyléčitelně nemocných a umírajících účinně tiší bolest, šetří lidskou důstojnost a mírní utrpení. Vůči neodvratitelné a bezprostředně očekávané smrti však nemá být cílem lékařova jednání prodlužovat život za každou cenu.

Doporučení představenstva ČLK je udržovat život, nikoli prodlužovat umírání. Zahájení nebo pokračování jakéhokoliv léčebného postupu, který není odborně odůvodněný, kde neexistuje racionální předpoklad jeho příznivého účinku na celkový průběh onemocnění a kde rizika komplikací, strádání, útrap a bolesti převažují nad reálným klinickým přínosem zvoleného postupu, je v rozporu s etickými principy medicíny a Chartou práv umírajících.

Ze všech důvodů popsaných výše proto není závěr Nejvyššího soudu, který zamítl dovolání muže, jenž se domáhal eutanazie v ČR, nijak překvapivým a nezbývá než čekat na zákonnou úpravu eutanazie.

Mgr. Michaela Lukášová Brynecká, advokátka