MY VŠICHNI SPROSTÍ PODEZŘELÍ

Velmi otevřený rozhovor s Ivanem Langerem, partnerem advokátní kanceláře Pečený, Fučík, Langer. O trestní odpovědnosti právnických osob a vzrůstající zvůli státu.

Rozhovor byl publikován v časopise Be the Best, který patří do portfolia vydavatelství COT media.

Jakým jazykem si budeme povídat? Vy právníci máte někdy jazyk poměrnězvláštní...
A když dáte dohromady doktora a právníka, vzniká mnohdy letální kombinace. Nicméně já svým přátelům říkám, že se mnou se mohou cítit naprosto klidně, protože nabízím komplexní služby – první pomoc jako lékař a poslední pomoc jako právník.

Čím se cítíte být více?
Snad pořád člověkem...

Není vám po medicíně smutno?
Z času na čas. Já jsem šel na medicínu proto, že mi připadalo, že když chcete něco dokázat, tak u medicíny hrají nejmenší roli různé angažovanosti, ideologie, stranické příslušnosti. A současně to bylo na základě jedné diagnózy v rodině, přál jsem si najít lék na leukémii. To byla motivace už v prvním ročníku gymnázia. Ale nestýská se mi tolik, protože jsem od ní úplně neutekl, jednou z mých specializací je medicínské právo, zabývám se problematikou pacientských žalob.

A důvod, proč jste zběhl k právu? Říká se přece, že medicína je skvělá kvalifikace pro politiku, protože když ztratíte politický post, vždycky se máte kam vrátit, lékařů není nikdy dost...
Obdobně jsou na tom právníci. Takže to byla z tohoto pohledu sázka na jistotu. Medicína i právo mi velmi pomohly v politice. U obou oborů musíte být schopen vstřebat obrovské množství informací. Jako lékař musíte být často schopen určit správnou diagnózu z projevů, které pozorovány izolovaně jsou téměř nepostřehnutelné. Což je, myslím, i dobrý životní princip. Právo je zase užitečné proto, že politická moc se vykonává začasté prostřednictvím práva, a orientace v džungli našich zákonů tak byla velmi užitečná.

Lze se v ní vůbec orientovat?
Nelze. Stejně jako v medicíně je proto v právu řada velmi úzkých, až nebezpečných specializací. V medicíně často říkám bohužel, protože celostní přístup možná trochu chybí.

Tak mě napadá, že tuzemské politice by slušel vyšší počet lékařů, kteří by byli schopni z těch téměř nepostřehnutelných projevů stanovit správnou diagnózu.
Já bych řekl, že by jí slušel vyšší počet lékařů se specializací psychiatrie.

Největším nepřítelem každé firmy je nespokojený zaměstnanec. A velmi zrádný je trestný čin úplatkářství, protože trestné je i neoznámení pokusu dát úplatek...

Nechme raději politiku. Jedna z vašich specializací je GDPR, další pak Criminal Compliance. Má vůbec trestní odpovědnost právnických osob logiku?
Odpovědnost právnických osob sama o sobě je v pořádku. Když jsem byl v politice aktivní, zuby nehty jsem ale bránil tomu, aby byla definována zvláštním zákonem, a ještě k tomu s trestními sankcemi. Dlouho se nám to dařilo, nicméně v roce 2011 byl přijat zákon 418/2011 Sb., který do našeho právního řádu přináší něco, s čím vnitřně nesouhlasím. Což je pro mne na druhé straně velká motivace poskytnout klientům co nejlepší službu. U GDPR a ochrany osobních údajů je to obdobné. Já jsem hodnotový liberál, nedotknutelnost soukromí je pro mne velmi důležitá. GDPR je dobrá myšlenka, bohužel realizovaná „EUropským“ způsobem, a je to škoda. Má přinášet lepší ochranu našeho soukromí. Ale procedura a implementace je pro společnost náročná, tím spíše, že do doby účinnosti nařízení na to společnosti mnohdy nedbaly a teprve teď se začínají probouzet. Dokonce bych řekl, že mnohé se ještě neprobudily.

Problematika trestní odpovědnosti právnických osob je evropským závazkem?
Ano, ale je to to pouze obecný závazek, aby se tím národní legislativy zabývaly. Existují země, například Rakousko, kde delikty právnických osob jsou řešeny prostřednictvím správních sankcí. Česká republika zase byla jednou papežštější než papež, šla přímo cestou trestní odpovědnosti a způsobem, který de facto sice v první fázi definoval asi osmdesát trestných činů, ale nedával žádnou možnost vyvinění společnostem, které aktivně dělaly všechno proto, aby protiprávnímu jednání zamezily. Zlom přišel v roce 2016 novelou 183/2016 Sb., kdy se de facto vzal celý trestní zákoník a snad až na vraždu dítěte matkou a soulož mezi příbuznými může být právnická osoba trestně stíhaná za cokoliv. Dvě stě dvacet osm skutkových podstat přičitatelných trestných činů. Naštěstí, a to je jediná dobrá zpráva, novela dává možnost exkulpace, tedy vyvinění té osoby, která se chová tak, aby spáchání deliktu předešla.

Nesnímá vším tím současná legislativa odpovědnost jedince? Není příliš protekcionistická?
Máte pravdu, že začínat musíme vždy u sebe. Ale vztah mezi námi jako jedinci a korporacemi, společnostmi i státem není rovný. Musíte se tedy samozřejmě sám chovat odpovědně a obezřetně, na druhé straně by jistá rizika a nerovnosti takových vztahů měly být zákonně ošetřeny a regulovány. Což říkám jako liberál.

Nicméně pachatelem deliktu je fyzická osoba...
Ano. Princip odpovědnosti fyzické osoby zůstává nedotčen, musí tedy jít vždy o skutek, který spáchá fyzická osoba, je jedno, jestli je to majitel, statutár, manažer či pouhý zaměstnanec, a kterým právnická osoba získává nějakou výhodu či prospěch nebo způsobí někomu újmu, škodu. Takový čin může být přičten na vrub právnické osoby.

Kde číhá největší nebezpečí?
To je otázka, na kterou paušální odpověď neexistuje. Správnou odpověď může dát pouze analýza bezpečnostních rizik, která by měla stát na počátku každého kvalitního a vážně míněného Criminal Compliance programu. Je vždy na uvážení každé firmy, zda do této ochrany investovat. Ale jednoznačně mohu potvrdit, že smysl to má. Je to jediná funkční pojistka, která právnickým osobám může pomoci se v případě trestního deliktu vyhnout trestní odpovědnosti a sankcím.

Takže jako v případě analýzy kritických bodů si nechám zpracovat příručku a mám klid? Není to pokrytecké?
Tady to naštěstí funguje trochu jinak. Koneckonců i metodika Nejvyššího státního zastupitelství zdůrazňuje nutnost mít na míru šité programy. A nestačí je mít vypracované, musíte je mít aktivní. Musíte jimi žít. Zásadní jsou tři body: prevence, detekce a reakce. Srozumitelně řečeno, aby se právnická osoba vyvinila z trestní odpovědnosti, musí prokázat, že učinila vše, aby deliktům předcházela, že má nástroje na jejich identifikaci a že má nastavené procesy, jak v jejich případě reagovat. Všechny tyto tři principy musejí být splněny.

Což ovšem pro firmy znamená obvykle značné náklady bez okamžitého efektu. Kacířská otázka – má to smysl? Dochází k takovým trestním stíháním?
Nejenže dochází, ale počty rostou, jsou to stovky řízení ročně! Apetit státu vyřádit se na právnických osobách stoupá, stejně jako stoupá obecná chuť státu buzerovat, obtěžovat, likvidovat. Stačí vzpomenout třeba kauzu zajišťovacích příkazů. Sankce v případě odsuzujícího rozsudku mohou být likvidační i na té nejnižší úrovni, bohužel. V tom je záludnost celého zákona.

Jaké sankce tedy hrozí?
Trest smrti pro fyzické osoby byl v Česku zrušen v roce 1990, trest smrti pro právnické osoby byl v roce 2011 zaveden. De facto tytéž jako hrozí fyzickým osobám, jen nástroje jsou poněkud jiné. Od uveřejnění rozsudku přes finanční a majetkové postihy, omezení přístupu k dotacím či veřejným zakázkám či zákaz činnosti až po zrušení společnosti. Ale likvidační může být vlastně kterýkoliv trest, uvědomme si, že jedním z nezbytných atributů každé firmy dnes je její pověst. A ač trestní řízení ze zákona má být neveřejné, žijeme v zemi, v níž probíhá téměř online. Snad nejmenší trest je ono uveřejnění rozsudku, obyčejné oznámení v tisku, že společnost X byla odsouzena. I ten však v mnoha případech může znamenat faktickou nemožnost dosáhnout na budoucí zakázky.

Když by došlo k tomu, že v trestním řízení bude prokázána nevina, lze uplatnit kupříkladu náhradu reputační škody?
Možnost bránit se máte, nicméně velmi malou. Měli jsme klienta, který byl po sedmi letech zproštěn obžaloby, a domohli jsme se náhrady škody v řádech desítek tisíc korun. To, že byla zlikvidována za ta léta celá společnost, nikoho netrápí, žijeme totiž v době, kdy odpovědnost moci za způsob konání naprosto atrofovala.

Rozlišuje tento zákon mezi úmyslným a nedbalostním trestným činem?
Další záludnost. Všichni myslím žijeme s pocitem, že trest zasluhuje úmyslné konání. Nicméně oněch dvě stě dvacet osm skutkových podstat přičitatelných trestných činů zahrnuje i nedbalostní trestné činy. I proto je jedinou efektivní obranou kvalitní a aktivní Criminal Compliance program. Zákon naštěstí díky novele zákona z konce roku 2016 rozlišuje mezi odpovědnými a neodpovědnými. Nicméně i tak mám výhrady. Zatímco v běžném trestním řízení proti fyzické osobě mají orgány činné důkazní povinnost vám čin prokázat, a přitom mají za povinnost shromažďovat a hodnotit stejnou měrou důkazy svědčící ve váš prospěch i neprospěch, tady se nic takového neděje. Platí presumpce viny a důkazní břemeno se přesouvá na bedra sprostého podezřelého.

Jsou vertikály, které jsou citlivější?
Složité to jednoduše říci. Neviděl bych to v jednotlivých vertikálách. Největším nepřítelem každé firmy je nespokojený zaměstnanec. A velmi zrádný je v tomto ohledu trestný čin úplatkářství, protože trestné je i neoznámení pokusu dát úplatek... Proto všechny ty kodexy chování, etiky, darů skutečně mají smysl a nejsou zbytečné. Konkurenční boj je tvrdý, nikdy nevíte, s kým mluvíte.

Jen pro pořádek, je ve smyslu tohoto zákona trestně odpovědný i stát a jeho orgány? Lze se domáhat uplatnění zákona, když ministerstvo způsobí někomu újmu a sobě výhodu?
Žijeme v České republice, v té platí, že když stát hledá bič, kterým by mohl mrskat, hledí vždy na to, aby sám stál z dosahu. Organizační složky státu jsou vyviněny. Neplatí to ovšem o korporacích zřízených orgány státní správy a samosprávy.