Je možno se na občance usmívat?

Městský soud v Praze se před nedávnem zabýval poměrně kuriózní žalobou týkající se požadavků na pořizování průkazových fotografií na občanské průkazy. Platná právní úprava totiž stanoví, že fotografie určené na občanské průkazy musí zachycovat osoby s neutrálním výrazem a zavřenými ústy.

S tímto se nedokázal ztotožnit žalobce hlásící se k tzv. Církvi smíchu. Příslušníci této církve se podle žalobce musí snažit šířit smích jakýmkoliv vhodným způsobem, přičemž žalobce takovou vhodnou příležitost spatřoval právě v úředním postupu při žádosti o vydání nového občanského průkazu. Z tohoto důvodu si žalobce podal žádost o výjimku, kterou měl v úmyslu dosáhnout toho, že mu bude umožněno se na nové průkazové fotografii usmívat. Žádost o výjimku však byla zamítnuta, neboť předmětná vyhláška umožňuje mít na průkazové fotografii toliko pokrývku hlavy, a z tohoto důvodu se žalobce obrátil s žalobou k Městskému soudu v Praze. V žalobě žalobce argumentoval mj. tím, že rozhodnutím, jenž mu nepovolilo se na průkazové fotografii smát, bylo zasaženo do jeho práva na svobodu náboženského vyznání.

Městský soud v Praze se však s argumentací žalobce neztotožnil, když k tomuto předně konstatoval, že Církev smíchu nepatří mezi státem uznané církve, když Městský soud v Praze v květnu letošního roku potvrdil rozhodnutí Ministerstva kultury, které zamítlo její registraci. Městský soud v Praze v tomto spatřuje nemožnost žalobce domáhat se ochrany projevu svého náboženství navenek. V této souvislosti Městský soud v Praze zmínil i rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, které se zabývalo požadavkem Pastafariánů, kteří chtěli mít na úředních fotografiích na hlavě cedník.

Městský soud v Praze dále konstatoval, že občanský průkaz je veřejnou listinou, a jako s takovou je s ním spojena „jistá vážnost“. Nadto se jedná o průkaz, který je platný na celém území Evropské unie se stejnými pravidly. Požadavky na úřední fotografie sledují legitimní cíl spočívající v možnosti jednoznačné identifikace nositele občanského průkazu. Takový požadavek souvisí se zajištěním veřejné bezpečnosti a ochraně proti terorismu, přičemž tyto zájmy společnosti převyšují nad individuálními zájmy jedince. Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí sice závěrem připustil, že veřejnému prostoru by „jisté odlehčení“ prospělo, a že výrazně zamračené výrazy na osobních dokladech působí značně pesimisticky, což však nepostačilo k tomu, aby mohlo být žalobě vyhověno.

V této věci se ztotožňuji se závěry Městského soudu v Praze. Je nesporné, že je nutné stále dbát na to, aby byla dána dostatečná ochrana ústavou garantovaných práv. Podle mého názoru je však třeba mít na paměti, že právo na svobodu náboženských projevů a vyznání bylo konstruováno ze zcela zásadních důvodů, zejména aby (opětovně) nedocházelo k pronásledování či diskriminaci osob z důvodu náboženského vyznání. Současně by v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva mělo také platit, že náboženství, které jedinec zastává, musí mít určitou validitu tam, kde se jedinec této víry domáhá a žádá úlevu. Tuto validitu pak budou jistě disponovat všechna významná světová náboženství a jejich odnože.

V případě státem neuznané církve však o takové validitě lze podle mého názoru s úspěchem pochybovat. Zároveň mám za to, že požadavek na zachování neutrálního výrazu na průkazové fotografii na občanském průkazu, který nepochybně je veřejnou listinou, nelze žádným způsobem vnímat jako jakýkoliv zásah do svobody náboženských projevů. Jak Městský soud v Praze také konstatoval, primárním účelem tohoto dokladu je identifikace osob, a není zde tudíž prostor a ani důvod pro grimasy, ač ve formě úsměvu. Důvodem takového omezení však v žádném případě nemůže být jakékoliv omezování náboženských projevů, ale právě potřeba snadného ztotožnění dokladované osoby. Požadavky na průkazové fotografie nadto platí jednotné v rámci celé Evropské unie a nenapadá mě proto důvod, proč by příslušníci státem neuznané církve měli mít tyto nastaveny podmínky jakkoliv jinak.

JUDr. Kristýna Pavlovičová, advokát