Cesta k širšímu odškodnění sekundárních obětí

Ústavní soud nedávno vydal zásadní rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 14/24 ze dne 28.5.2024, kterým otevřel cestu k širšímu odškodnění sekundárních obětí, například po nehodách.

Nový občanský zákoník se zabývá odškodňováním sekundárních obětí, tj. osob, jejichž příbuzní zemřeli či utrpěli zvlášť závažné ublížení na zdraví v § 2959 občanského zákoníku. Toto ustanovení upravuje odčinění tzv. duševních útrap formou peněžité náhrady vyvažující plně jejich utrpení a poskytuje sekundárně poškozené osobě alespoň nějakou právní ochranu rodinného a soukromého života. Nikoli však ochranu jejich zdraví.

Odškodnění fyzické či psychické újmy totiž dosud bylo doménou pouze primárních poškozených, jimž byla způsobená těžká či lehká újma na zdraví. Zmíněný nález Ústavního soudu tedy výrazně rozšiřuje výčet nároků, kterých se může domáhat sekundární oběť. Dosud totiž platilo podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1835/2020 ze dne 13.5.2021, že zemře-li v důsledku škodní události více než jedna osoba blízká, projeví se to zpravidla ve zvýšení náhrady blízkému pozůstalému nad rámec pouhého součtu přiměřených peněžitých náhrad za ztrátu každé z usmrcených osob. Nalézací soudy se proto dosud zabývaly „pouhým“ zvýšením jediného jednorázového nároku na náhradu při usmrcení, bez ohledu na dopady tragické škodní události na zdraví pozůstalých.

Dle převratného nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 14/24 ze dne 28.5.2024 se však již příbuzný zemřelého nebo zraněného účastníka dopravní nehody může domoci nejen náhrady za duševní útrapy (tvořících tzv. nemajetkovou újmu za zásah do soukromého a rodinného života), ale rovněž i náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a náhrady za ztrátu na výdělku při invaliditě, včetně účelně vynaložených nákladů spojených s léčením, za zásah do zdraví, bude-li vznik takových majetkových práv v příčinné souvislosti se škodní událostí, tj. v daném případě s dopravní nehodou.

Závěry Ústavního soudu vítám, neboť fatální dopad následků smrtelných dopravních nehod představuje obrovský nápor na psychiku pozůstalých. Zvláště pokud jde o rodinné příbuzné, kteří se zemřelými obětmi dopravní nehody udržovali velmi úzké vazby. Pro takové sekundární oběti není diagnostika psychického onemocnění ve formě posttraumatické stresové poruchy nijak výjimečná. Po nějakou dobu jsou takto postižené sekundární oběti doslova paralyzováni při běžném výkonu každodenních aktivit a jsou tak reálně dočasně vyřazeny z plnohodnotného zvládání pracovních povinností. O dopadu úmrtí osoby blízké do majetkové sféry pozůstalých tak nemůže být sebemenších pochyb. Omezit odškodnění takových poškozených výlučně nárokem na náhradu tzv. duševních útrap je jednoznačným porušením ústavních práv, jak správně uzavřel Ústavní soud. Ten mimo jiné v dané věci vytknul nalézacím soudům právní posouzení příčinné souvislosti mezi původní škodní událostí a enormním zásahem do zdraví stěžovatelky (pozůstalé babičky a tchýně zemřelých příbuzných) a uzavřel, že dopad do psychického zdraví osoby blízké lze v obdobných situacích považovat za očekávatelný a adekvátní.

Věřím, že shora specifikovaný nález Ústavního soudu posune dosavadní přístup obecných soudů při posuzování rozsahu odškodnění sekundárních obětí tragických dopravních nehod na úroveň odpovídající současným potřebám společnosti a přispěje ke zmírnění dopadů do života a zdraví pozůstalých.

Mgr. Michaela Lukášová Brynecká, advokátka