Stavení promlčecí doby při neplatné rozhodčí doložce


Dle ustanovení § 403 odst. 1 obch.zák. promlčecí doba přestává běžet, jestliže věřitel zahájí na základě platné rozhodčí smlouvy rozhodčí řízení způsobem stanoveným v rozhodčí smlouvě nebo pravidlech, jimiž se rozhodčí řízení řídí. Dle obecných právních zásad a principů je pak nutno přihlížet nad rámec doslovného výkladu toho konkrétního ustanovení i ke smyslu a účelu konkrétního ustanovení. Účel a smysl právních norem pak nelze hledat pouze ve slovech a větách, nýbrž pak nelze opomínat hledání principů, které právní státy obecně uznávají.
Absurdní důsledky by pak nastávaly v případě doslovného, příliš striktního a formalistického výkladu ustanovení § 403 obchodního zákoníku, dle kterého by promlčecí doba neběžela pouze v případě, bylo by rozhodčí řízení zahájeno na základě platné rozhodčí doložky. Vzhledem k tomu, že platnost rozhodčí doložky bývá často otázkou rozhodovací praxe soudů, nacházeli by se účastníci řízení nepřetržitě v právní nejistotě, v důsledku čehož by docházelo k protimyslným postupům, kdy by takový účastník řízení byl nucen zároveň (z důvodu právní jistoty) podat žalobu v téže věci k obecnému soudu. Takové řízení by ale muselo být bez dalšího zastaveno pro překážku litispendence, tj. pro překážku již zahájeného řízení. Docházelo by k situacím, kdy žalobce nemůže v souladu s právní jistotou uplatnit svůj nárok, aniž by musel mít obavy o platnost toho kterého řízení a následného rozhodnutí.


Pokud by tedy orgány veřejné moci a především pak obecné soudy vykládaly ustanovení právních předpisů striktně doslovně (tedy bez ohledu na jeho smysl a účel), dopouštěly by se tak odůvodňování zřejmé nespravedlnosti, tedy jednání zcela zřejmě protiústavního.


Považujeme za nutné zároveň i zmínit, že Ústavní soud ve své praxi již v minulosti zdůraznil, že obecný soud není vázán doslovným zněním zákona absolutně, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů práva. Jak je známo, úkolem soudů je, mimo jiné, nalézat právo. Nalézání práva je pak nutné chápat nad rámec vyhledávání přímých a výslovných pokynů v zákonném textu, ale též jako povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétně právem tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (viz. např. nález Ústavního soudu ze dne 4.2.1977, sp.zn.: Pl. ÚS 21/96).


Ač by se tedy dle doslovného výkladu ustanovení § 403 odst. 1 obchodního zákoníku mohlo zdát, že promlčecí doba v případě zahájeného řízení na základě neplatné rozhodčí doložky běží, je nutno toto ustanovení vykládat v analogii s ustanovením § 14 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení, a to na základě zásady, že speciální právní předpis (tj. zákon o rozhodčím řízení) má přednost před právním předpisem obecným (tj. obchodním zákoníkem). Ke stejnému závěru je pak nutno dojít i při aplikaci zásady lex posteriori derogat legi priori, když zákon o rozhodčím řízení byl přijat později, než obchodní zákoník.


Mgr. Julie Poklopová, advokátka

{{ message }}

{{ 'Comments are closed.' | trans }}

Copyright © 2018 PFL, advokátní kancelář, všechna práva vyhrazena