Banka nemůže odmítnout okamžité vrácení neautorizované platby jen proto, že podle jejího názoru klient umožnil podvod svou hrubou nedbalostí. Takový závěr přinesl rozsudek Soudního dvora EU ze dne 15. října 2026 ve věci C‑70/25, Tukowiecka. Rozsudek však neznamená, že klient za své jednání nenese odpovědnost a banka je povinna vždy hradit. Rozhodující je rozlišení mezi povinností peníze bezodkladně vrátit a otázkou, kdo vzniklou ztrátu nakonec ponese.
Podvodný odkaz a odmítnutá reklamace
Případ začal při prodeji předmětu na internetové platformě. Klientka polské banky obdržela od domnělého zájemce odkaz, který ji přesměroval na stránku napodobující internetové bankovnictví. Zadáním přihlašovacích údajů umožnila podvodníkovi přístup k účtu, z něhož následně odešly peníze. Banka odmítla částku vrátit s odkazem na hrubou nedbalost klientky při ochraně bezpečnostních údajů. Spor se dostal před polský soud, který požádal Soudní dvůr EU o výklad unijního práva.
Podstatou předběžné otázky nebylo, zda lze nedbalost klienta zcela přehlížet. Šlo o to, zda banka může na základě vlastního hodnocení jeho jednání odmítnout již samotnou bezodkladnou nápravu neautorizované transakce.
Bezodkladné vrácení
Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2366, známá jako PSD2, upravuje v článcích 73 a 74 dvě odlišné situace.
Článek 73 odst. 1 stanoví povinnost poskytovatele platebních služeb vrátit částku neautorizované transakce bezodkladně, nejpozději do konce následujícího pracovního dne poté, co transakci zjistil nebo mu byla oznámena. Článek 74 naproti tomu řeší, za jakých podmínek ponese ztrátu plátce.
Smysl tohoto rozlišení je praktický: povinnost rychlé nápravy nemá být nahrazena čekáním na konečné vyřešení sporu o odpovědnost klienta. Banka si zachovává možnost následně požadovat, aby klient ztrátu nesl, prokáže-li splnění příslušných zákonných podmínek. Samotné označení jeho jednání za hrubě nedbalé však podle rozsudku není důvodem pro odmítnutí okamžitého vrácení.
Výjimkou je podezření na podvod samotného klienta
Povinnost bezodkladné nápravy není bezvýjimečná. Článek 73 odst. 1 PSD2 připouští výjimku při důvodném podezření na podvodné jednání plátce, pokud poskytovatel příslušné důvody písemně sdělí relevantnímu vnitrostátnímu orgánu.
Je přitom nezbytné rozlišovat podvod spáchaný třetí osobou na klientovi a podezření, že podvodně jednal klient sám. Pouhá skutečnost, že klient naletěl podvodníkovi, tyto situace nespojuje.
Hrubá nedbalost zůstává právně významná
Vrácení částky neznamená, že klient získává právo peníze za všech okolností definitivně ponechat. Pokud banka prokáže, že ztráta vznikla v důsledku úmyslného nebo hrubě nedbalého porušení povinností plátce, může požadovat její následné vypořádání v režimu článku 74 PSD2. Povinnosti klienta, zejména ochrana osobních bezpečnostních prvků, tedy nezanikají.
Pro právní posouzení proto doporučujeme odděleně zkoumat, jakou konkrétní povinnost měl klient porušit, v čem měla spočívat hrubá nedbalost a jak toto jednání souviselo se vznikem ztráty.
Ne každý podvodný převod je neautorizovaný
Zásadní hranicí použitelnosti rozsudku je neautorizovaný charakter transakce.
Je proto nutné odlišit situaci, kdy podvodník zneužije získané údaje a bez klientova souhlasu provede platbu, od situace, kdy klient konkrétní převod skutečně odsouhlasí, byť byl podveden ohledně jeho účelu. Ani převod na údajný „bezpečný účet“ nebo do podvodné investice nelze bez dalšího podřadit pod pravidla pro neautorizované transakce. Rozhodující je obsah a způsob udělení souhlasu v konkrétním případě.
Co z toho vyplývá?
Za hlavní praktický přínos rozsudku považujeme důsledné oddělení rychlé nápravy od konečného rozhodnutí o odpovědnosti za ztrátu peněz. Pro klienta totiž není důležité pouze to, zda nakonec uspěje. Stejně podstatné je, zda během řešení sporu zůstane bez svých peněz.
Mgr. Petr Fučík, advokát
Advokátní kancelář Pečený, Fučík, Langer